Ferdinand Peroutka: Šťastlivec Sulla

Hlavním polem Peroutkovy působnosti byla především politická publicistika, jeho komentáře, úvahy a polemiky patřily k tomu nejpodstatnějšímu, s čím se tehdejší tisk ke svým čtenářům obracel. Novinář Ferdinand Peroutka měl však i umělecké ambice, o čemž svědčí nejen pasáže v jeho denících, ale především několik prozaických a divadelních textů, napsaných krátce po druhé světové válce a pak v americkém exilu.

Do osvobozeného Československa se Ferdinand Peroutka vrátil se zkušeností pětiletého nacistického věznění rozhodnutý věnovat se vedle novinařiny konečně také vlastní literární tvorbě. V krátké době za sebou píše dvě divadelní hry Oblak a valčík a Šťastlivce Sullu. Jejich rozdílný osud je závislý na době uvedení. Oblak a valčík má v Národním divadle premiéru ještě v roce 1947, v režii Karla Dostála hráli hlavní role Karel Höger a Zdeněk Štěpánek. (Později, už v exilu, se Peroutka k látce vrátí a přepracuje ji do románové podoby.)

Premiéra Šťastlivce Sully je plánovaná na konec února, ale po komunistickém převratu už k uvedení nedojde a Peroutkovo podobenství o povaze politické moci se k českému publiku dostane až po listopadu 1989. Je zřejmé, že příběhem z časů římské republiky, kdy mezi sebou nevybíravým způsobem zápasily o moc strany populárů a optimátů, varoval Peroutka před nástupem totalitních praktik. Soupeřící frakce, které ve volbách usilují o křeslo konzula, reprezentují dva kandidáti: Gaius Marius a Lucius Cornellius Sulla. Oba používají prostředky, které dnešní politický slovník nazývá korupcí a terorem a záhy už v Římě nezbývá nikdo, kdo by měl sílu hájit demokracii před nástupem tyranie a diktatury.