Ferdinand Peroutka: Pozdější život Panny

Román vznikal na počátku 60. let, když exulant Peroutka (1895–1978) odešel do důchodu z Rádia Svobodná Evropa, jejíž československou sekci budoval a vedl od roku 1950. Po létech úmorné žurnalistické dřiny měl pocit, že konečně začíná znova:

Před Johankou: stát se velkým spisovatelem = zlomit politickou účelovost v psaní a myšlení, vydat se na otevřené moře.

S hotovým dílem však zažil zklamání, o román neprojevilo zájem žádné z nakladatelství a sám jeho knižní podobu nikdy nespatřil (Toronto 1980, Praha 1991).

Do Johančina příběhu člověka, jenž přežil svou dobu, vložil Ferdinand Peroutka mnoho ze své osobní situace; také on přežil svou dobu slávy a přízně, také on se musel vyrovnávat s faktem, že ideály první republiky, jimž oddaně sloužil a za něž vytrvale bojoval, ztratily do 60. let minulého století hodně ze svého lesku. Proto jedna z klíčových linií románu spočívá v postupném sbližování zprvu suverénního autora, s chutí manipulujícího s osudem své Johanky, s Johankou samotnou. Oba se nakonec mění v dva póly jednoho lidského osudu.

Právě tuto linii s výhodou využil Antonín Přidal ve své třetí dramatizaci díla Antonína Peroutky – po scénickém Oblaku a valčíku a televizním Valčíku na přivítanou vznikla jeho rozhlasová dramatizace Pozdějšího života Panny – a v brněnském studiu Českého rozhlasu se ujal i režie snímku. Na pozadí barevných historických dějů stoleté války mezi Anglií a Francií vedou svou při Johanka Kateřiny Holánové, pro niž byla tato role rozhlasovým debutem, a mefistofelský Autor zkušeného Františka Derflera, jenž nejprve zbaví Johanku jejích Hlasů a nechá ji unést z rouenské hranice kapitánem La Hirem, prochází s ní světem mocných, poskytuje jí zázemí v domě manželů Boucherových, vžene ji do zbytečné bitvy u Poitiers atd. Vysoké tempo s hudbou Miloše Štědroně tvoří koridor Johančiny pouti k poznání, že v nových podmínkách o její oběť už nikdo, ani samotný anglický nepřítel nestojí.

Vlastní dramatizaci Peroutkova románu vtiskl režisér svou úctu ke slovu a jeho významu při jasném vědomí, že veškerému barevnému koloritu Stoleté války navzdory je podstata románu i dramatizace v otázkách navýsost současných. Postava Autora to v jednom z dialogů s Johankou říká otevřeně:

Proč nepsat zas jednou, po dlouhé době, o velkých lidech? Dnes, kdy není v kurzu oběť? Ale když se tím podrobně zabýváš, přijdou pochybnosti, zda velcí lidé jsou. Dá mnoho námahy udržet člověka ve výši. Stále se naklání.

Rozhlasová dramatizace románu Ferdinanda Peroutky tedy nabízí posluchačský zážitek nejen těm, kdo mají rádi lesklé a napínavé historické příběhy, ale i těm, kdo hledají a nalézají za kulisami dějů další významy.