"Fantom opery je tady, uvnitř tvé mysli"

Paříž po první světové válce se zdá smutná, a proto i postavy do ní vcházející se utápějí v šedé. Opticky se pohybujeme ve starším černobílém filmu. Po několika okamžicích víme, kam jsme se dostali - v zaprášeném sále probíhá dražba starožitností z divadelního fundusu. Ano, musíme se dostat až k položce 666, což není nic jiného než obrovský lustr, který rozsvěcí všechny vzpomínky. A teprve teď přichází pravý grandiózní začátek, odkrytí skleněné krásy všechno rozjasňuje, kamera se prolínáním dostává do téměř extatické barevnosti a pravý příběh začíná. Mladičká sboristka Christine Daaé (Emmy Rossum) celé dospívání čeká na příležitost. Naskýtá se jí, když hlavní hvězda La Carlota (Minnie Driver) odmítá po kostýmní zkoušce vystupovat. Je ihned všemi přijata, ale hlavně ji podporuje její Anděl hudby. Už dlouho ji vyučuje, chce z ní mít hvězdu pódia a ona ve své nevinnosti je mu plně oddána. Když ale přichází nový mecenáš divadla, zamiluje se do něj, protože on byl její nevinnou dětskou láskou. V ten okamžik se ale vše pomalu dostává do víru intrik a vášní, protože zohyzděný Fantom opery (Gerald Butler) se jí nehodlá zbavit. Christine se pohybuje mezi světem polostínů a světly divadelní scény, mezi temnou vášní a romantickým vztahem s Raoulem de Chagny (Patrick Wilson). Její vysvobození a záchrana spousty diváků je vázána na jejím smírném opuštění minulosti, ale to není tak jisté...

Hlavní hrdinové filmu|foto: fantomopery.cz

Na první pohled se příběh může zdát blízký určité romantické kýčovitosti, ale tak tomu vůbec není. Výborná hudba a dramatické výkony diváky skvěle vnášejí do děje, který je proložen výraznou symbolikou. Hlavní hrdinka Christine vlastně celý příběh zápasí s minulostí i se svým podvědomím. Když každý večer zapaluje svíčky za otce a modlí se ve své šatně, dostává se do tajemného světa Fantoma opery. Je v tom něco z gotických příběhů, které silně působí na lidskou duši. Emmy Rossum velmi zdařile přechází ze světlé nevinnosti vědomého, denního života, kdy je opravdu okouzlující, do polosvěta Fantoma opery, jehož vztah k ní má temné pozadí. Gerald Butler v roli Fantoma opery dobře vystihuje povahu vyděděnce, který zatím má naději na šťastnou budoucnost. Zahádným způsobem jeho život souvisí s otcem Christine. Jeho polomaska a výraz obličeje ale vypovídají o vnitřní bolesti, která musí podléhat osudovosti dané mu už narozením. Jediný jeho prostor je v tajemných koutech Opery populaire a možnost vyjít na veřejnost má jen při maškarádě. I když se nakonec všeho vzdává, jeho stín je pořád věrný milé, i po smrti. Kdysi ho zachránila paní Giryová a jedině ona zná tajemství Fantoma opery. Miranda Richardson dokáže zahrát viditelné utrpení při děsivých úkazech, i proto, že její postava kdysi zachránila malého chlapce před neustálou potupou. Cítí se vědoucně, ale zároveň provinile. Kdysi pomohla člověku odsouzenému k peklu lidského výsměchu a ponížení, který dodnes svou zášť a žárlivost není schopen ovládat, ale její lidský skutek má nakonec smysl. Patrick Wilson v roli Raoula de Chogny má klasický romantický part zachránce, ale ve své roli aspoň popisuje oblouk od mladické ztřeštěnosti a nafoukanosti k opravdové lásce, která musí přinášet oběti. Velmi dobří jsou i Simon Callow a Ciaran Hinds v rolích dvou ředitelů opery, kteří se ke svému bohatství dostali přes obchod se starým železem (se šrotem, jak velmi diplomaticky hned na začátku řekl odcházející ředitel opery, jedoucí na odpočinek do Austrálie). Ti velmi zvýšili ironický podtext opery a svým humorem dramatický příběh odlehčovali.

Fantom opery má všechny silné stránky opravdového muzikálu|foto: fantomopery.cz

Poté co na filmové plátno znovu přivedl muzikál Moulin Rouge zájem o hudební drama, diváky k němu ještě víc přivedla adaptace díla Chicago. Fantom opery má všechny silné stránky opravdového muzikálu. Barevná výpravnost má účinnost na těch nejvypjatějších místech (milostné duety Christine a Raoula, žárlivý zpěv mezi svíčkami ve vodě Fantoma opery, jeho zápas s Raoulem na hřbitově u hrobky otce, spousta záběrů ze scény i zákulisí opery, taky pád lustru do panického davu). Zkušený kameraman John Mathieson vše snímá s výrazným citem pro divadelní účinnost. Vynikající střih skvěle do sebe vkládá choreografická čísla a výrazy tváří hlavních hrdinů, které nemá divadelní návštěvník většinou možnost sledovat zblízka. Přesný timing je vlastně samozřejmý, ale pokud supervizi a produkci má sám Lloyd Webber, není se čemu divit. Režii překvapivě získal Joel Schumacher (známý díky filmu Volný pád), který ale má smysl pro muzikálnost a divadelní předobraz se nesnaží násilně upravovat podle svých představ. Herce vede velmi jemně, nesnaží se je příliš stylizovat. Velmi rozehrává emocionální stránku příběhu a možná přidává větší dávku sentimentu, ale vše vypadá přirozeně a nepřekračuje hranici.

Muzikál Fantom opery na filmovém plátně|foto: fantomopery.cz

I když je muzikál celkově grandiózní, výprava a choreografie opulentní, nemůžu přitakat hlasům, kteří mluví o blízkosti kýče. V tom lze slyšet spíš ozvěnu nepochopení pro divadelní žánr, který s pastvou pro oko i ucho přirozeně počítá a vychází z ní. Fantom opery, který je vlastně filmovou úpravou divadelního muzikálu, velmi dobře ukazuje kvality britského a amerického herectví a divadelnictví. Je zkrátka potěchou se dívat, poslouchat a vnímat kvalitní výkony pěvců, tanečníků a umělců. Porovnání s českou muzikálovou produkcí kulhá, když pozorujeme profesionály na plátně v akci. Je škoda, že Fantom opery v hudebně divadelní podobě na českých jevištích v současnosti chybí. Možná se ale někdo tohoto úkolu brzy zhostí a budeme moci porovnávat. Už se těším!