Ewa Demarczyková mě nadchla svým širokým dechem, nekonečností hlasových barev i spolehlivostí v nejobtížnějších polohách

„Před pětapadesáti lety jsem dveřmi Polského kulturního střediska v Praze prvně vstoupil do krajiny Ewy Demarczykové. Za šestnáct korun jsem si tam koupil její malou žlutou desku se třemi písničkami. Co se mnou udělaly, o tom bude celé dnešní Sedmé nebe,“ zve k poslechu v úvodu Jiří Černý.

Klavír na střední škole nedostudovala. Ani architekturu nebo medicínu na vysoké. Ve dvaadvaceti už ale vyhrála festivaly v Opole i Sopotech a o rok později se rozjela na západ, především do pařížské Olympie. Tamní ředitel Bruno Coquatrix o ní prý prohlásil, že to byl největší herecký výkon od dob Edith Piaf.

I když jsme mohli mít tak báječnou zpěvačku takřka kdykoli na dohled, viděli jsme ji u nás jedinkrát. V roce 1971, dvacátého devátého března v Divadle Komedie v Praze. „Nebylo ani plno,“ vzpomíná Černý. „Tedy něco jiného než v newyorské Carnegie Hall, v Chicagu, v Curychu, Rio de Janeiru, Vídni a jiných světových centrech. Černý anděl polské písně byl jako vždy v černém, kromě zpívání téměř nepromluvil, ani nepředstavil doprovodné muzikanty. Na scéně nebyla jediná rekvizita, měnilo se jen osvětlení a drobné pohyby muzikantů.“

Kariéra Ewy Demarczykové trvala jen v letech 1962 až 1999. Navždy odešla letos 14. srpna a na její poslední cestě ji doprovodil parnas polského umění.