Erik Tabery: Pokud chce společnost nabýt vnitřního klidu, musí se vrátit k základním hodnotám
Opuštěná společnost Erika Taberyho získala prestižní cenu Kniha roku v anketě Magnesia Litera. Vracíme se k rozhovoru, který s autorem pořídila v Mozaice Markéta Kaňková.
Po knihách Vládneme, nerušit z roku 2006 a Hledá se prezident z roku 2008 přichází český novinář, politický komentátor a šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery s knihou Opuštěná společnost.
V knižním eseji Opuštěná společnost: česká cesta od Masaryka po Babiše popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky v roce 1918 po současnost a zasazuje dnešní politické a společenské události do historického a evropského kontextu. Při vědomí souvislostí mapuje, jak se v rozhodujících momentech novodobých českých dějin chovaly naše politické elity a popisuje, jak se toto chování vepsalo do podoby tehdejší i dnešní české společnosti. Sleduje ideové pilíře, na kterých v jednotlivých obdobích stál český stát. Ptá se po kultuře politického i společenského života minulosti i dneška a ukazuje na hrozby, kterých by se česká společnost měla vyvarovat.
Opuštěná společnost - to je jasný a zasvěcený vhled do politického vývoje naší země od Masarykovy První republiky až po komplikovaný dnešek. Co stálo a stojí za touto knihou? Z jakého podnětu jste ji psal?
První koncept jsem měl připraven před pěti lety. A během posledních dvou let ve mně zintenzivněl pocit, že chci spoustu věcí zachytit, popsat a pojmenovat. A stejně jako u předchozích knih to dělám tak trochu pro sebe. Valí se toho na nás strašně moc, něco zveličujeme, něco podceňujeme. Je třeba se ale zastavit a ty věci pochopit. Tato kniha mě vnitřně oslovila. Cítil jsem, že to ze mě musí jít ven. Možná i proto, abych já sám lépe pochopil, co se kolem nás děje.
Z Vašeho pohledu je česká společnost „opuštěná“... Opuštěná kým, od koho?
Je. A myslím, že dvojsměrně. V něčem je důležitá politická opuštěnost. Přišlo mi to hlavně v momentě, kdy vypukla uprchlická krize. Měl jsem pocit, že politická reprezentace zmizela, bála se kontaktu s veřejností, téměř nekomunikovala. Viděl jsem, jak společnost propadá panice a depresi. To je politická chyba, ale i naše, veřejná. My jako Češi si neumíme vytvořit slušnou poptávku vůči politikům. Neptáme se, co se děje, nechceme odpovědi. Je tam vzájemný nedialog, nedebata. Vytvořilo to hned několik problémů: pocit ztráty důvěry ke státu, politice, větši propast mezi lidmi vzájemně. Řada problémů se prohloubila.
Jak moc je současná česká společnost a její demokratický systém v ohrožení? Co jsou nejnebezpečnější hrozby dneška?
Demokracie je v permanentním ohrožení. Je to vůči nám nejvstřícnější, ale zároveň nejslabší systém. Dává prostor i populistům, extremistům. Mnohdy je demokracie nahrazena totalitou. Kdybych měl popsat základní problémy – je to malý zájem o to, co se vlastně děje, ať už ve společnosti nebo politice. Lidé se třeba málo snaží kontaktovat volené zástupce. Málo se učíme tomu, jak funguje stát, jaká jsou pravidla, základní práva.
Jan Bažant: Mýtus pomáhá ukotvit naši proměnlivou společnost
Neohrožený Perseus, hrůzná smrtící Medusa, obětavá Danaé, krásná Andromeda a tajemný Pegas znovu promlouvají. Ožít je nechává monografie s názvem „Perseus a Medusa“.
Za velkou, pravděpodobně jednu z nejnebezpečnějších hrozeb demokracie považujete populismus, jehož analýze i souvislostem věnujete nemalou část knihy. Jakou má populismus v Čechách tradici? Je to něco, co bytostně patří k naší politické kultuře?
Populismus k politice patří. Jde jen o míru, jak výrazný je. V něčem je populismus zdravý, upozorňuje na to, kde selhává tradiční politika. Problém je v zemích, a mezi ně patří i Česko, které mají kratší tradici svobody. V nich se populismus jeví jako ideální lék na všechno. Takové výkřiky, že parlament není potřeba, že nejsou třeba zastupitelé, že stačí jen starostové, vytváří pocit, že nejsou potřeba pravidla ani instituce. Přitom to, co nás dělí od zmatku, anarchie, teroru, jsou právě fungující instituce a pravidla. Ale díky tomu, jak často se přerušovala demokratická cesta, to nemáme v krvi. Ale abych nezněl příliš pesimisticky - máme obrovskou výhodu v tom, že v naší historii je velká spousta chytrých lidí - Masaryk, Havlíček Borovský, Čapek. To jsou lidé, u kterých bychom mohli hledat odpovědi na to, jak by mohl vypadat moderní stát.
Čtěte takéKryptogramy, které zrcadlí okolní svět s jeho post pravdami
Opíráte se o úvahy řady vlivných a významných postav české kultury a českého společenského života - Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jana Patočky nebo Václava Havla. Do jaké míry je dnes tato demokratická tradice živá?
Mám obavu, že tyto osobnosti necháváme stranou a neodkazujeme na ně. Začínáme pořád znovu. Neradi navazujeme na to, co bylo předtím a neustále si přistřiháváme kořeny. Naším úkolem je, abychom tyto osobnosti hledali a brali si z nich, co potřebujeme. Když se podíváte na kteroukoli dobu, ve které panovala nesvoboda, tak se společnost k těmto lidem uchylovala - každá rodina měla doma něco od Masaryka, Čapka, Peroutky. My podvědomě víme, na čem bychom měli stát, ale občas na to zapomínáme a někdy bohužel chceme zapomínat. Tato cesta, kterou nám ukazují, je mnohem náročnější, něco po nás chce. Nemůžeme být pasivními diváky, chce po nás aktivitu. My si raději žijeme uzavřené individuální životy a pak na politiku nadáváme.
Magnesia Litera má své vítěze. Knihou roku je Taberyho Opuštěná společnost
Jaká je nejlepší česká kniha uplynulého roku? Kdo napsal nejlepší prózu a kdo se podepsal pod nejlepší český překlad? O nejvýznamnějších tuzemských literárních cenách se rozhodovalo 4. dubna.
V knize popisujete, na jakých ideách fungoval český stát v jednotlivých historických obdobích. Sledujete Masarykův humanismus s klíčovým akcentem na lidskou individualitu a hledání návaznosti na tuto etapu po pádu komunismu, formování nových idejí státu po roce 1989. Na jakých ideách stojí naše společnost dnes? Máme nějaký ideový základ?
Základem je důraz na lidská práva, spojení s evropským příběhem, legendární Masarykův humanismus, který není pouhá teoretická formulka, jak si spousta lidí myslí. Je to definice důstojnosti. Kdybychom to vzali za své, tak společnost bude jinak přemýšlet o tom, jak se k sobě máme chovat, jak se má chovat politika vůči veřejnosti a naopak. Tyto myšlenky nás navádí k tomu, abychom si nezjednodušovali cestu, abychom k sobě byli kritičtí a přemýšleli nad tím, jak dělat společnost lepší. My se těmto otázkám bráníme.
A jak to tedy je? Já osobně mám pocit, že jsme společnost ztracená. Bez hodnot a ideálů.
Cítíme se ztraceně, opuštěně. Je to tím, že spousta politiků tradice a pilíře odmítá a útočí na ně. A zároveň nenabízejí nic nového. Ptáme se - když neplatí to, co jsme si mysleli, tedy kontinuita s první republikou, tak co tedy máme? Máme toho hodně a máme na čem stavět. Masarykovy ideály nezestárly a měli bychom je akceptovat. Pravda je taková, že dnes na vše jdeme kupeckým přístupem: „V Evropě buďme jen dokud nám budou platit." My Češi chceme hledat nejjednoduší cestu. Pro část společnosti by možná bylo příjemnější zbavit se svobod, než být v riskantním světě. Ale svoboda nejde oddělit od rizika, od nejistoty. Moje odpověď je: pokud chce společnost nabýt vnitřního klidu, musí se vrátit k základním hodnotám. Musí na ně navázat a vědět, co je základním principem státu a co z toho plyne pro nás všechny.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
