E.L.Doctorow: Boží obec

A my nyní dostáváme do rukou text, do něhož tehdy tyto myšlenky průběžně vyzářily: totiž jeho nejnovější román Boží světlo, který v překladu Jindřicha Manďáka vydalo nakladatelství Volvox Globator. Světe, div se, ale je to román povýtce postmoderní. Letos sedmdesátiletý prozaik se v něm odklonil z historie do přítomnosti a začíná bilancovat, aniž rezignoval na to nejpodstatnější, co důmyslné tkanivo jeho próz spojuje do konečné pavučiny mistra snovače. Vždyť vlastně celý život píše jediné: mytologický portrét New Yorku a jeho obyvatel v měnícím se časoprostoru, ať už to byly chlapecké romance těhotné očekáváním lepšího příštího jako v Ragtimu či ve Světové výstavě, anebo sociálněkritické žánrové obrázky z dějin organizovaného zločinu či z gründerských časů reformního prezidenta Granta, jaké přinesly knihy Billy Bathgate nebo Vodárna.

Děje se tak i v novém románu, nicméně Doctorowo rodné město se změnilo a působí minutu od minuty výstředněji. A autor by nerad zůstal pozadu, protože mu vždycky šlo o postižení toho, čemu Němci říkají Zeitgeist, duch doby. Ale má ta naše vůbec nějakého ducha? "Víme, kdo to byl Wittgenstein," poznamenává tvůrce jenom tak na okraj a tím naznačí, proč si pro zachycení dnešního New Yorku lehce rozhozeného stále znatelnější neurózou z přelomu milénia vybral jako základní výrazový prostředek právě techniku fragmentu, která je tak typická pro Wittgensteinův slovutný traktát. Boží obec totiž v součtu vyhlíží jako zápisník tvůrce, který si kompletuje epizody, vzpomínky, úřední dokumenty, dokonce i e-maily a beatnicky vychrlené mluvní básně hospodského jazzového komba a pak ten žánrově sršatý materiál nechá jen tak volně proznít formou švédského stolu. Tak, jako by se to stalo ve filmu, v němž Doctorow metaforicky nalezl hlavní výraz dneška a který proti jednajícím postavám jeho románu často a rád použije detail, zkratku, střih a stop-time.

Logo|foto:Český rozhlas

Důležitou roli v tomto scénáři plní příběh pochybovačného anglikánského duchovního, který se podhrabe do srdce své židovské kolegyně se stejnou nonšalancí, s jakou se kříž z jeho svatostánku objevil na střeše synagogy. Ekumenická estetika je vůbec pro Doctorůw nejnovější román příznačná. Autorovo hluboce zasuté židovství roste s pomocí důvěry v astrofyziku do hlubokého smíření a přesvědčení, že víra musí vyvěrat z potřeb člověka, jinak navždy zůstane jen nadirigovanou nákazou.

Je tu však jeden paradox. Ačkoli román Boží obec v autorově bibliografii poprvé přinesl dokument současnosti, mnohem hůř se čte, neboť z postmoderních patišů nikdy neutkáš tak důmyslně průzračné kaleidoskopy, na jaké jsme si u tohoto mága retrospektivních evokací zvykli. Spisovatel se vydal jen za humna, kde jsou lvi a kde bývá pod svícnem největší tma, a nevrátil se odtud právě s tučným úlovkem. Ale má ještě jednu šanci. Možná měl jen pár měsíců počkat: teď je jeho milovaná "boží obec" u ústí řeky Hudson chudší o dva mrakodrapy - a bohatší o nový, bolestný národní mýtus. Doufejme, že to bude právě Edgar Lawrence Doctorow, kdo ho ještě stihne zachytit do svého zpětného zrcátka pravdy a básně.