ECM New Series a WERGO. Odvážné labely vydávající soudobou hudbu

ECM je zkratka pro Edition of Contemporary Music, tedy Edice soudobé hudby. Manfred Eicher od začátku chápal soudobou hudbu v širších souvislostech. Nejdříve vydával současný, avantgardní a improvizovaný jazz (za všechny jmenuje Keitha Jarretta a jeho Kolínský koncert, nebo norského saxofonistu Jana Garbarka), následovala evropská soudobá hudba, hudba středověká a renesanční nebo americký minimalismus: Právě u ECM vyšla v roce 1978 legendární deska se skladbou Music For 18 Musicians od Steve Reicha.

Keith Jarrett v roce 1986, v době nahrání alba No End|foto:Toshinari Koinuma

Přímo za účelem vydávání soudobé vážné hudby hudbu založil v roce 1984 speciální, sesterský label s názvem ECM New Series. Odstartoval ho proslulou deskou Arvo Pärt: Tabula Rasa, která pomohla estonskému skladateli ke světové slávě. Mezi dalšími hojně zastupovanými umělci se v průběhu let stala také například Sofia Gubaidulina, Erkki-Sven Tüür, Valentin Silvestrov, Tigran Mansurian, Gija Kančeli a mnozí další.

Od šedesátých let minulého století přináší německé vydavatelství WERGO fanouškům hudební avantgardy a soudobé vážné hudby to nejlepší z domácí německé i globální scény. V našem pořadu se podíváme na dvě hudební skladatelky a dva hudební skladatele, jejichž hudbu WERGO vydalo v posledních dvou letech.

Enno Poppe patří mezi ty v současnosti nejhranější německé skladatele. Jihokorejka Younghi Pagh-Paan se do Německa přestěhovala zkraje sedmdesátých let minulého století a o několik let později se stala první ženou v Německu, která byla jmenována profesorkou skladby. O generaci mladší turecké skladatelce žijící v Berlíně, Zeynep Gedizlioğlu, vyšlo v roce 2020 u labelu WERGO profilové CD, na kterém se podílí ty nejlepší evropské specializované ansámbly na soudobou hudbu: Klangforum Wien, Ensemble Modern, Neue Vocalsolisten Stuttgart nebo Quatuor Diotima. Uvidíme, kam dál ji zavede její slibně rozběhnutá kariéra.

Martin Smolka: Nagano|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Poslední skladba, kterou v pořadu uslyšíte, je od českého skladatele Martina Smolky, který má v Německu dlouhodobě velmi dobrou pověst a je často Němci hrán a vydáván. Platí to i o skladbě Wooden clouds, Dřevěná oblaka, kterou vydal a nahrál Ensemble MusikFabrik. Šlo o neobvyklou objednávku. Smolka musel zkomponovat skladbu pro nástroje, které sám navrhl a zkonstruoval americký skladatel a nevídaný umělecký zjev Harry Partch (1901-1974).

Harry Partch: Zymo-Xyl|foto: HorsePunchKid, CC-BY-SA-3.0

Partch opustil univerzitní studia, protože nebyl spokojen s kvalitou svých vyučujících. Šel cestou vlastních experimentů, zatímco se musel živit pracemi všeho druhu, někdy žil i jako tulák bez práce, jindy působil na univerzitě. Během nelehkého a dobrodružného života vytvořil vlastní systém ladění odvozeného od fyzikálních vlastností zvuku. Přišel se zcela novou teorií hudebního ladění založeného na přirozených, fyzikálních vlastnostech zvuku. A aby takové ladění mohlo fungovat, pustil se Partch do výroby vlastních hudebních nástrojů. Jsou mezi nimi i tzv. Cloud Chamber Bowls, tedy odříznuté vrchní části skleněných demižonů visících na rámu ze dřeva. Úder na ně produkuje měkký zvonivý zvuk a ve skladbě Martina Smolky můžete jejich neobvyklou krásu ocenit.