Duchovní cesta Filipa Dvořáka

I když ateliér Jiřího Černického a Marka Meduny na pražské UMPRUM absolvoval teprve loni v červnu, už během studií na sebe upozornil řadou pozoruhodných projektů a dnes patří k nejzajímavějším umělcům nejmladší generace. Pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová sídlí na Náměstí Jana Palacha – z učeben je tak úžasný výhled na Pražský hrad. “Celé studium jsem koukal na tohle panoráma, které je krásné a kýčovité zároveň. A protože jsem současně narážel každý den v ulicích centra Prahy na neuvěřitelně kýčovité suvenýry pro turisty, rozhodl jsem se pomalovat nejrůznější plastové kelímky a kusy dřeva siluetou Hradčan, doplněnou názvem našeho hlavního města v nejrůznějšších jazycích, které jsem následně nabízel lidem na Karlově mostě. Někdo mi za to dal pár mincí, jiný flašku vody, kterou měl zrovna v ruce, další se mi rovnou vysmál. Byla to akce, která vznikla z určitého studentského roztrpčení, ale minimálně pro mě měla svůj význam,” říká umělec, který se narodil v roce 1990.

Jinému jeho zajímavému počinu dala vzniknou náhoda. “Zašel jsem si do knihovny půjčit nějaké publikace a u přepážky jsem si všimnul krabice s nápisem: Vaše fotografie v našich knihách. Byla plná snímků, které čtenáři nejspíš používali jako záložky a nakonec je v knihách zapomněli. Zaměstnanci knihovny je roky shromažďovali – vlastně šlo o takové fotografické ztráty a nálezy. Probíral jsem se tou hromadou tváří a strašně mě zaujal jeden černobílý snímek, který byl na druhé straně datován rokem 1968. Byl na něm portrét mladíka, který mi připomínal sebe sama. Ale protože jsem se ostýchal si ty snímky vzít, tak jsem si je jenom přefotil na mobil – tím jsem získal jakési skici, podle nichž jsem následně vytvořil fotografie do svých objektoobrazů,” říká Filip Dvořák s odkazem na svou specifickou tvorbu, při níž kombinuje klasickou malbu s nejrůznějšími materiály.

“Tenhle tvůrčí princip vzniknul již na UMPRUM, kde jsem sice studoval malbu, ale zároveň to bylo v době, kdy se vedla silná diskuze o budoucnosti této tradiční techniky – přežije obraz? A protože jsem vždycky byl velký schraňovač nejrůznějších materiálů, takže můj ateliér je plný odřezků a plastů, tak jsem tyhle předměty na základě nějakého intuitivního estetického cítění začal používat jako barvy - tak jako mám různé odstíny barev, tak mám i tyhle pestrobarevné materiály, které vkládám do obrazů,” vysvětluje Filip Dvořák, který sebe sama označuje za malíře, který ve své tvorbě snoubí formální a konceptuální přístup; ostatně svého času pracoval jako osvětlovač v divadle.

I tohle je však jen jedna z mnoha poloh tohoto loňského držitele prestižní Esslovy ceny pro mladé umělce. Jinou nabídla třeba letošní výstava v liberecké Galerii die Aktualität des Schönen, kterou Filip Dvořák nazval Barva soumraku. Autor na ní představil postapokalyptické baroko, jak sám nazval konfrontaci dávného a současného umění, reprezentovanou oranžovými deskami z tvrzeného polystyrenu, používanými při zateplování domů, do nichž vyřezal různé barokní motivy. “Rád se v kontextu aktuálního umění vracím do dějin umění, z nichž vytahuji věci, u nichž mám pocit, že se dotýkaly něčeho hlubokého a duchovního – a ty pak kladu do kontrastu a zároveň symbiózy se současnou estetikou a soudobými materiály. Zajímá mě totiž energie, která vzniká tímhle nesourodým spojením,” objasňuje výtvarník, který po loňském absolutoriu UMPRUM dnes žije se svou manželkou v Hrádku nad Nisou, kde v rámci církve Jednoty bratrské pomáhají s výtvarným kroužkem a prací s problematickou mládeží. A zatímco se živí jako designer webových stránek, po nocích se věnuje volné tvorbě. A to úspěšně, jak dokazují jeho ocenění a dosavadní výstavy.