Dráždivá inscenace, kterou už nejspíš neuvidíte

Pro diváky, kteří mají rádi kadeřavou, perlivou zábavu, je to zpráva dobrá. Co ale znamená pro ostatní, kteří vnímají i další kvality divadelního umění, lze nejlépe doložit na tom, že jeden z našich nejvýraznějších scénických experimentů v uvádění antického divadla - Zielinského a Svobodovu inscenaci Aischylovy Oresteii - už v programu Rokoka v září nenajdeme, a to přesto, že poslední část trilogie měla premiéru teprve 13. května.

V její první části Agamemnonovi - je příběh vítěze od Tróje přesazen do současnosti a odkazuje k Bushovu angažmá v Iráku. Starověké drama tady slouží k demaskování soudobé politiky coby mediální manipulace s veřejností. Druhá část - Úlitba mrtvému (premiéra byla v březnu) - je situována do fastfoodu á la McDonald's.

Bíle oblečení teenageři, kteří si nejspíš z tenisových dvorců právě odskočili na hamburgery a smažené brambůrky, tvoří chór. Když sourozenci Orestés a Elektra (Jan Bidla a Hana Vagnerová) zvažují, zda mají právo pomstít vraždu svého otce Agamemnóna, chór je k vraždě jejich matky Klitaiméstry (Alena Štréblová) a jejího milce Aigistha (Hynek Chmelař) povzbuzuje jak na nějakém sportovním klání. Jakmile však na chodbě divadla ke krvavému činu (přenášenému videem na portály scény) dojde a Orestés přivleče sťaté hlav uzurpátorů trůnu v igelitovém pytli na jeviště, infantilní dav čumilů se od obou hrdinů, připodobňujících se gesty hollywoodským hvězdám, odtahuje.

Druhá část Oresteii - "Úlitba mrtvému" - je situována do fastfoodu|foto: www.rokoko.cz

Záměna kýčovitých akčních filmů, počítačových her, televizních zpráv a zábavy se skutečností a z toho vyplývající falešný pocit "lehkosti bytí" - jedno z největších nebezpečí soudobé euroatlantické civilizace - jsou strhujícím způsobem ironizovány i ve třetí části Oresteii - v Laskavých bohyních. Spor mezi starými bohy, usilujícími potrestat Orestéovu matkovraždu, a bohy novými, kteří ji schvalují, neboť byla pomstou za vraždu Orestéova otce, se odehrává jako soudní fraška z nějaké mýdlové opery. Staří bohové oblečení v černém připomínají existencialisty 50. let a sedí u stolečku s vlajkou EU, mladé bohy zastupuje u stolečku s americkou vlajkou Apollón (Jan Plouhar) s vizáží mixující Elvise s Leningradskými kovboji. Spor rozhoduje bohyně Athéna, evidentně nadržující Apollónovi. Je pojata - nejspíš v parodii na tzv. pozitivní diskriminaci - jako odbarvený homosexuální černoch ve světlomodrém fráčku a v perfektním podání Jiřího Hány (jeden z nejlepších interpretačních výkonů, jaké jsem v uplynulé sezoně na pražských scénách viděl) předvádí burleskní show.

Ač se toto pojetí antického dramatu plné aluzí na jevy pop kultury může zdát bláznivé - však je někteří kritici také odmítli - , původní Aischylův text v moderním překladu Petra Borkovce a Matyáše Hevrdy je předáván divákům sice se škrty, ale jinak nezkresleně, s velkým porozuměním pro smysl sdělení a navíc s dynamikou a emocionálním nábojem, který nedávná inscenace téhož textu v Národním divadle nedosáhla. Antické drama v recenzované inscenaci opravdu ožilo a hovoří k dnešku. Abych byl přesnější - hovořilo. Pokud opravdu nebude možné Zielinského a Svobodovu Oresteiu v nové divadelní sezoně vidět, zajímalo by mě, zda někdo za tento faul na české Thálii obdrží alespoň žlutou kartu.

Athéna Jiřího Hány je pojata jako plavovlasý homosexuální černoch. Katarze nastává, když se začne herec odličovat|foto: www.rokoko.cz