Domov je místo, kde seš

Píše se duben roku 1984 a ve valdickém vězení, tehdy nejtěžším „nápravném“ zařízení u nás, úhledným písmem píše dopis své ženě Julianě Ivan Martin Jirous (1944–2011), básník, výtvarný teoretik, signatář Charty 77, vůdčí postava českého undergroundu a vězeň husákovského režimu v 70. a 80. letech. Před sebou má kresby svých dvou malých dcer, Františky a Marty. Zaobírá se myšlenkou, že i navzdory kriminálním zdem je s nimi duchovně spojen a v hlavě se mu „líhnou“ nejen drobné pohádky, ale také série miniříkanek o Ťululum a šmudle, které dcerám v dopisech posílá.

Ťululum ptalo se šmudly:
Nevidělas tady nudli?
Řekla mu šmudla:
Třeba je v polívce!
Nahnuli se a spadli oba
po hlavě do hrnce.
A je po povídce.

A hned se v listě manželky ptá: „Napiš mi, jestli se jim to líbilo, možná že jsou na takové nesmysly ještě malý; jestli se tomu budou smát (tak by měly reagovat), tak bych je zásobil dalšíma.“

Dcerky se smály, a tak Ivan Jirous posílal v následujících listech nová pokračování i další variace, až z textů byla nakonec sestavena kniha Magor dětem. A právě výběr z této Jirousovy sbírky a z autorovy vězeňské korespondence se ženou Julianou tvoří půdorys rozhlasové kompozice s názvem Domov je místo, kde seš, kterou uvádíme v rámci cyklu Souzvuk o velikonoční neděli. Jirousovy texty interpretuje a zpívá Dismanův rozhlasový dětský soubor v dialogu s Hynkem Chmelařem, autorem hudby je Jakub Sejkora a pořad připravila autorka těchto řádků.

Jirousovy „dětské“ texty sice byly psány v nejhorším možném místě, ale přitom vůbec nenesou stopový prvek onoho valdického předpeklí, ba naopak – jiskrnou energii, žonglování se slovy, šprýmy i rýmy, groteskní pointy i tajuplná kuchyňská zátiší.

Jirousovy básně zůstávají, jako kdyby je vůbec nepoznamenala drsná doba a skličující okolnosti jejich vzniku. A mně se v teple u psacího stolu s počítačem lehce píše, že v básníku IMJ se tíha odloučení, šílený stesk a ještě mnohé jiné věci proměnily a vytříbily v ryzí poezii – pod „ochranným dohledem“ Ducha, ano, toho s velkým D, který podle Jana Zahradníčka „pozorný k stéblu, kácíš říše“

Josef Mlejnek, literární kritik

A jakže je to s tím titulkem našeho pořadu? To může prozradit jen básník Ivan Martin Jirous: