Divadelní událost v Činoherním klubu

Podle mého soudu jde o divadelní událost. A to především v oblasti dramaturgické. Hra má několik významových rovin. Otevírá se scénou, při níž do zchátralého a ohyzdného vesnického stavení kdesi na irském zapadákově přicházejí dvě ze čtyř postav příběhu. Nezaměstnaný svobodný muž středního věku Coleman Connor a katolický kněz Welsh. Jdou z pohřbu Connorova otce a oba mají silnou potřebu se napít. Kořalku Coleman bere z úkrytu svému mladšímu bratrovi Valenovi, který se objevuje o něco později. Bratři se spolu kvůli kořalce okamžitě začnou přít a v dramatických peripetiích jejich dalších hádek, sporů a drsných rvaček se vyjevuje jak vzájemná nenávist, kterou účinně přiživují již od raného dětství, tak hrůzné tajemství smrti jejich otce. Do příběhu vstupuje ještě dívka Girleen, podomní prodavačka kořalky milující kněze Welshe, který propadá zoufalství z neschopnosti vnést do své "mrtvé farnosti" víru, naději a lásku.

Jaromír Dulava a Marek Taclík jako bratři Connorovi z Osiřelého západu|foto: cinoherniklub. cz

Zpočátku až groteskně komická story se ve druhé půlce, aniž ztrácí své komické rysy, proměňuje v tragédii, ve které prazákladní lidské city - nenávist a láska - motivují krajní činy hrdinů. Hra, nepřímo odkazující na biblický příběh Kaina a Ábela a aktualizující mystérium oběti, jež má oživit bratrskou lásku mezi lidmi, vytváří svou paraboličností a křesťanským zázemím silnou významovou energii: nejen že reflektuje osiřelost celého Západu, který svého Otce zabil již dávno, ale jako rentgen prosvěcuje duši každého z nás a - odkrývajíc zlo coby trvalý průvodní jev lidské existence - snaží se o její očistu podobně, jak to činila antická dramata. Bez moralizování a pobožnůstkářství. To je naopak prostřednictvím sádrových svatých, které Valen sbírá, náležitě zesměšněno. Kdyby Georges Bernanos a Graham Green byli našimi současníky a psali dramata, nejspíš by je psali právě takto.

K působivému vyznění všech významových vrstev dramatu přispívá jeho přesná interpretace a citlivá režie. Michal Pavlata vytváří svého faráře Welshe jako do sebe ponořeného a velmi zdrženlivě se projevujícího skeptika. Intenzitu jeho zoufalství vyjevuje postupně, ale nikdy ne úplně, a melancholii i rostoucí odhodlání k radikálnímu činu skrývá za tichým pijanstvím. Dramatický knězův konec proto působí velmi překvapivě a rozehrává metafyzické dimenze hříchu a oběti tak, že zpětně na sebe tato postava bere odlesk smrtelné úzkosti Ježíše v Getsemanské zahradě. Mladší bratr Valen je v dynamickém podání Marka Taclíka vyčuraný prosťáček, který skryt ve svém modlářství a lásce k věcem nedohlíží významu činů, jež se okolo něho dějí, a pro slepotu svého srdce propadá zlu ještě víc než jeho smrtelně hřešící bratr. Ten se v mistrném podání Jaromíra Dulavy dostává na roveň nejslovutnějších hříšníků Dostojevského. A to především díky tomu, jak herec dokázal vystihnout mnohovrstevnatou duši vraha, ve které se nenávist mísí s vědomím viny, prázdnota s touhou po jejím zaplnění a chlad, bezohlednost a krutost s potlačovanou touhou po pokání. Obrysy evangelijních ženských postav, především Marie z Magdaly, prosvítají drsností, do níž Ladislava Něgrešová skrývá bytostnou něhu své mladičké Girleen.

Michal Pavlata a Ladislava Něgrešová|foto: cinoherniklub. cz

Českou premiéru Osiřelého západu připravil Činoherní klub v předvelikonočním čase. Nemohl zvolit lépe.