Díky literatuře může dojít k setkání duší, tvrdí italský spisovatel Antonio Moresco

10. duben 2017

Dlouhá léta byl outsiderem, jehož literární díla odmítalo jedno nakladatelství za druhým. Uspět se mu podařilo až v šestačtyřiceti letech.

Nyní je Antonio Moresco jedním z předních italských spisovatelů, který sklízí obdiv a uznání zejména mladší generace. Život měl velmi pohnutý, dětství strávil v katolickém internátě, v mládí se angažoval v radikálním levicovém hnutí, vystřídal řadu dělnických zaměstnání a posléze se stal renomovaným spisovatelem.

Jeho první kniha vznikala v garsonce, kde po nocích psal na toaletě, aby nevzbudil ženu a malou dcerku. Bouřlivé životní zkušenosti, bohatá fantazie a zvláštní vnímání reality, to vše se odráží i v jeho dílech. Začátkem roku mu vyšel v českém nakladatelství dybbuk překlad jeho prózy Světýlko. Antonio Moresco nedávno navštívil Prahu, aby představil svoje dílo českým čtenářům. Před autorským večerem jsme mu položili několik otázek.

Jak vnímáte vztah mezi reálným a nereálným světem, které se ve vašich dílech prolínají?

Když píšu, neuvědomuji si, že jde o nereálný svět. Jsem si vědom toho, že se ve svých knihách neomezuji pouze na odraz reality. Teď je velkou módou, že se literatura stává pouhým zrcadlem skutečnosti, ale k tomu přeci stačí číst noviny. To je jen špička ledovce, mě zajímá i to, co je pod tím. To, co je skryté, co není vidět, je podle mě stejně reálné jako to, co je nahoře, co vidíme.

Proto, když píšu, nevnímám jako méně reálné to, co zdánlivě překračuje a přesahuje viditelnou skutečnost. Tomu, co označujeme za realitu, jsme vymezili jen velmi úzký prostor, přitom se naše realita nachází uvnitř něčeho, co je nekonečně větší. A já se od toho neskonale většího snažím neoddělovat.

Sám jste popsal případy surreálných situací, které jste zažil a které se pak dostaly do vašich knih. Například v románu Gli incendiati – Vznícení – je to zvláštní setkání s neznámou ženou během požáru, kdy se vám začala důvěrně svěřovat a pak zmizela...

Ano, to je zážitek, který se mi skutečně stal. Bylo mi asi 30 let a byl jsem na dovolené v jižní Itálii u moře, a jak se tam často stává, na pobřeží došlo k požáru. Nejspíš kvůli nějakým machinacím s nemovitostmi. Musel jsem v noci utéct na útes, kam plameny nedosáhly. Tam se ke mně přiblížila žena, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Během chvilky mi svěřila velmi osobní věci, které nejsou totožné s tím, co jsem zaznamenal v románu Vznícení, ale byly neméně intimní a šokující. Vzápětí pak odešla.

Napadlo mě, že požár na jedné straně vyvolává pocit hrůzy, ale současně i pocit svobody, protože všechno ničí a tím pádem může vše začít znovu. Oheň ničí bariéry mezi lidmi, překážky, které jim brání otevřeně komunikovat. Ten zážitek mi navždy utkvěl v paměti. Po několika desetiletích evidentně vyplul na povrch a já ho zpracoval v knize. Ale i v tomto případě je tu velmi silné spojení s reálným životem.

Máte víc podobných zkušeností, které se pak přenesly do vašich děl?

Stává se mi to velmi často. I ve Světýlku. Postava dítěte je silně autobiografická, zrcadlí se v ní moje zkušenost se školou, měl jsem potíže s učením, trpěl jsem určitou formou dyslexie. Proto jsem v kontaktu se světem narážel. I to místo, které popisuji, je reálné. Často jezdím odpočívat na jedno odlehlé místo a tam jsem skutečně vídal, že se na protějším svahu hory rozsvěcuje světýlko. Všichni mi tvrdili, že tam nejsou domy, že tam nikdo nebydlí. A tak, abych zjistil, o co se jedná, napsal jsem tuto knihu.

Logo

Nejen v ní, ale i v dalších dílech se často zaobíráte tématem smrti, kterou ovšem vnímáte jinak, než je pro evropskou kulturu běžné.

Ano, naše kultura, naše civilizace se zakládá na tom, že rozděluje spoustu věcí, které ve skutečnosti nejsou oddělitelné. Bible začíná tím, že Bůh oddělil světlo od temnoty, a celá naše kultura se zrodila na těchto protikladech, na rozdělování: světlo – tma, dobro – zlo, bytí – nebytí a tak dále. Tyto pojmy se ale ve skutečnosti nedají oddělit. Stejně tak život a smrt. Jedno neexistuje bez druhého. Jsou navzájem spojené.

A já ve svých knihách odmítám přistoupit na to lineární rozdělování, přestože je u nás dominantní, přestože tak pohlížíme na svět. Moje vnímání času je jiné. Ostatně, i moderní fyzika nám říká, že čas je úplně jiný, než jak jsme si ho dosud útěšně představovali v našich hlavách.

Jaké je podle vás poslání spisovatele? Vnímáte psaní jako poslání?

To je velmi těžká otázka. Ale je pravda, že od chvíle, kdy jsem se začal vážně věnovat psaní, bylo mi už po třiceti a měl jsem za sebou hodně obtížné, zničující životní zkušenosti, nezačal jsem psát proto, že jsem chtěl čtenáře bavit a rozptylovat, nebo proto, že jsem chtěl vidět své jméno na obálce. Pro mě to byla skutečně otázka života a smrti.

Proto psaní skutečně vnímám jako poslání, i když vám nedokážu říct, o jaké poslání se jedná. Myslím, že prostřednictvím literatury může někdy dojít k setkání duší. Taky věřím, že literatura může být určitým průchodem, vstupní brankou do světa, který se může jevit jako zcela uzavřený, ale ve skutečnosti existuje skulinka, prasklina, kterou se tam můžeme dostat. A právě oním průchodem může být ve výjimečných případech literatura.

Věříte tedy v sílu slova?

Ano, zoufale a hluboce v ni věřím, protože všechno vypadá jako by se spiklo, aby mi dokázalo opak. Ale dokud existuje člověk, který si myslí něco jiného, není vše uzavřeno, protože výjimka nepotvrzuje pravidlo, jak se říká. Výjimka neguje pravidlo.

Ptám se proto, že v dnešní době, jako by slovo ztratilo váhu. V totalitních režimech byli lidé kvůli slovu vězněni nebo i vražděni. U nás si teď každý může říkat, co chce, a většinou se nic nestane.

Ano, to je zajímavá úvaha, zdá se, že se v tyranských režimech slovo bere zatraceně vážně. Kdežto v demokracii tomu tak není. Já samozřejmě věřím ve svobodu slova. Ale jestli ta svoboda má znamenat, že si my spisovatelé můžeme říkat, co chceme, protože je to stejně jedno, pak mě taková svoboda slova nezajímá. Slovo má váhu, má cenu. Nejde o to, že by měl mít spisovatel imunitu jako nějaký politik, kterého nemůže stíhat. Literát musí být odpovědný za svoje slova a činy.

Dám vám příklad: v Itálii je jeden slavný sochař, Maurizio Cattelan, který před lety vytvořil sousoší oběšených dětí. Instaloval je v jedné čtvrti v Miláně. Tím místem procházel jistý muž se svým synem, kterého vedl do školy. A jeho dítě bylo tím pohledem otřeseno. Šlo o prostého, jednoduchého člověka, který na to zareagoval tak, že ty oběšené plastové děti odříznul. Následkem na něj byla podána žaloba, dokonce i samotným umělcem. To je neuvěřitelné: uděláš umění, abys lidi zasáhl, a když se ti někoho podaří zasáhnout, podáš na něj žalobu, protože jsi umělec? Ne, takovou svobodu slova já nechci! Já jsem svobodný, když i ostatní jsou svobodní. A jsem otrok, když i ostatní jsou otroci.

Spustit audio