Depeche Mode - Sounds of the Universe

I ten nejposlednější depešák už asi ví, že na Sounds of the Universe se Depeche Mode jakoby vracejí na začátek. "Jakoby" proto, že jedna z hlavních informací, která byla vypuštěna do světa, se týkala jejich nástrojového aparátu. Jako už bůh ví kolikátí harcovníci se rozhodli, že natočí desku jen a výhradně pomoci starých sythezátorů, drum machinů, noise generátorů a všech těch aparátků, které vypadají na fotkách tak dobře. Člověk by skoro vyčítal Portishead, že se jim Third tak povedlo. Když chce teď být každý jako oni. Toto vracení se ke kořenům má ale drobný zádrhel, řada mašin, které při natáčení použili, je ještě starší než členové kapely, takže se jedná spíše o uměle vyvolanou dějepisnou obsesi, než o kráčení ve vlastních prvo-stopách. Tohle rýpání by ale mohli Gahan a spol smést ze stolu jednoduchým "No a?". A měli by pravdu. To, že je na tom vystavěné jejich PR, nemá nic společného s uměním. Od toho je tady On, Gore a ti další. A ti odvedli práci tak skvělou, že ať už by se recenzent snažil sebevíc, moc míst, do kterých by si mohl kopnout, by nenašel. A ani si nedovedu představit, že by se někomu chtělo.

Philip Glass kdysi složil soundtrack k dokumentárnímu filmu o hvězdě Polárce a jako jeden z prvních při jeho natáčení použil synthezátory. Dalo by se čekat, že Depeche Mode budou se stejnými železy, dráty a tématem znít podobně. Neznějí. Stejné indicie by mohly dávat tušit podobnosti s magionovým Jeanem Michel Jarrem. Taky mimo. Ani jako Portishead to nebzučí. DM si zachovávají tvář. Akorát na ní teď mají zcela nový výraz. Chvílemi vyrovnaný, jindy zadumaný, ale už nikdy ne tak zamračený jako dřív. Chvílemi se minulostí zjizvené líce dokonce roztahují i do úsměvu. Jakoby poprvé a ztuha. V In Chains jsou zprvu jen těžko rozpoznatelní a tak vám dávají několik minut na to, abyste si zvykli na vintage/nový zvuk DM, jedna dekáda překrývá druhou, šedesátkový ambientní rozlet se prolne s esencí 80´s, pak se na chvíli připomenou počátky elektronické klubové scény devadesátých let a ve finále stroj času přistane v přítomnosti a všechno dostane smysl. Text dává tušit, že jde přitom o výlet ve své podstatě ryze soukromý. I když vám bylo dovoleno nahlédnout do palubního deníku. Hole To Feed zapůsobí hned na první poslech. Střední tempo, jakoby podbízivá melodie, ověšená ale tolika synth ruchy, že si lze jen těžko představit, jak dramaturgové středoproudých rádií tuhle věc hrnou do playlistů. Singl Wrong znáte, a jestli ne, tak si o kousek níž klikněte. Deska plyne dál a výrazně z ní trčí sice melancholická, ale překvapivě světlá In Sympathy, drobet Kraftwerkovská Come Back, temně šantánová Jezebel a Miles Away, čtyřminutové road movie plné popraskaných pontiacků a kocoviny.

Je to jako celek album, které by vás šokovalo? Nikoli. Revoluční počin? Ani náhodou. Velké momenty mají už Depeche Mode za sebou. A jiná než takováto alba už od nich asi čekat nelze. Ale je příjemné se jich dočkávat. Vyzrálých, dospělých a nevyšeptalých desek s nábojem a atmosférou. Bono, poslouchej a uč se. Depeche Mode - Wrong (video) stránky Depeche Mode Facebook DM MySpace DM

Čajovnu věnovanou albu Sounds of the Universe uslyšíte v úterý 28. dubna. Pořadem vás provede Jaroslav Rudiš.