Deník o zármutku

Život se skládá z nepatných doteků osamění, napsal slavný francouzský myslitel a sémiotik Roland Barthes ve známém eseji Světlá komora. Velký znalec jazyka v něm pokládá otázku po smyslu fotografie; zvláštní význam pak v jeho díle zaujímá fotografie jeho matky, když jí bylo pět let; snímek v něm totiž vyvolává stejný pocit jako vzpomínka na ni. Barthes hledal souvislost mezi smrtí a fotografií - ona vytváří smrt, když chce uchovat život. Jistě není náhoda, že Světlá komora, základní dílo teorie o fotografii, vzniká v době, kdy autor truchlí nad ztrátou matky, píše si deník, který letos vydalo pařížské nakladatelství Seuil pod názvem Deník o zármutku.

Kniha vyvolala rozporuplné reakce, přítel Rolanda Barthese, bývalý nakladatel François Wahl, v lednovém měsíčníku Le Point prohlásil, že jde o nakladatelskou zradu, neboť deník nebyl určen ke zveřejnění. Vzniká tedy opět polemika, do jaké míry mohou dědicové nakládat s literární pozůstalostí? Mají právo vydat vše, co najdou v zásuvkách?

Deník o zármutku je velmi intimní zpověď; bolestné zoufalé zápisky o nejistotě a osamělosti, o otevřené ráně, způsobené smrtí milované matky. Henrietta Barthesová zemřela ve čtyřiaosmdesáti letech, den poté si její syn poprvé zapisuje: První svatební noc. A první smuteční noc? Následuje zápis z 27. října téhož roku: Nepoznal jste tělo Ženy! - Poznal jsem tělo nemocné a posléze umírající matky.

Kromě své matky Roland Barthes jinou ženu skutečně nepoznal; matka vytvářela kontinuitu jeho života. Matka ale nebyla Barthesovi jen jeho životní jistota, stabilita, byla především jeho obrovská duchovní opora, zosobňovala dobrotu, jež nikdy nic nevyčítá, nikdy nevyvolávala v dítěti pocit viny, jak na několika místech zdůrazňuje.

Je nepochybné, že deník a literární práce sloužily Barthesovi jako obrana proti zhroucení. Z atmosféry zoufalství vznikly kromě Světlé komory a Deníku o zármutku i přednáška na Collčge de France nazvaná Neutre a úvaha Dlouho už chodím brzy spát, vydaná později knižně.

Deník o zármutku je kniha o dvou stech šedesáti stránkách, zachycuje období od 26. října 1977 do 15. září 1979; většina zápisů je datována, jsou psány perem nebo obyčejnou tužkou, přátelé jmenováni jen iniciálami a matka "mam.". Barthes se nejčastěji vyjadřuje jako "já", protože, jak říká: smutek lze časovat jen v první osobě jednotného čísla. Zápis z 25. května 1978, když mam. žila (to znamená v mém uplynulém životě), žil jsem neustále v neurotickém strachu, že ji ztratím, vyvolává pocit všudypřítomnosti, nezměnitelnosti smutku; zármutek je prožíván jako strach. Ne že by se autor bál něčeho určitého, ale je to pocit podobný; stejná neuróza, stejný neklid, jako by mezi pisatelem a okolním světem byla jakási průsvitná opona. Deník o zármutku je svědectví o výjimečně noblesním vztahu matky a syna, vztahu založeném na společně sdílených hodnotách, etickém pravidlu, že nikdo nezraňuje druhého.

Roland Barthes svoji matku přežil o necelé tři roky, v roce 1980 se stal obětí autonehody, podle tvrzení jeho přátel podlehl zranění i proto, že už nechtěl dál žít...

Spisovatelka Marguerite Durasová patřila patrně k těm, kteří považovali jeho psaní, teoretizování jaksi spíš za preciózní než podstatné, po jeho smrti v knize Hmatatelný život o něm napsala: "Roland Barthes byl člověk, k němuž jsem cítila přátelství, ale jehož jsem nemohla nikdy obdivovat. Pokoušela jsem se přečíst jeho knihu o fotografii, ani to jsem nedokázala, přečetla jsem jen překrásnou kapitolu o matce. O té zbožňované matce, která byla jeho družkou a jedinou hrdinkou jeho pustého života. Spisovatel svého druhu, spisovatel nehybného, pravidelného psaní."