Orchestr FOK uvede Verdiho Requiem. Autorovi šlo o příběh, který přesáhne dílo samotné, má hloubku a výpověď, říká dirigent Brauner

Čtěte také

Kde žil a tvořil Giuseppe Verdi. Hudební reportáž ze severní Itálie doplněná dobovým operním repertoárem

Verdiho Requiem patří k nejhranějším duchovním dílům devatenáctého století. Čím je pro vás osobně tak přitažlivé a co vás v něm jako dirigenta oslovuje dnes po všech vašich zkušenostech s operním a symfonickým repertoárem?

Requiem má takové zvláštní místo i ve Verdiho životě, už nepsal na objednávku a najednou vzniklo dílo, které mě naplňuje obrovskou pokorou a krásou. Verdimu jde o detail, o sdělení a o příběh, který nás přesáhne a zároveň přesáhne dílo samotné. I z tohoto důvodu jde o dílo, které nás stále oslovuje. Nejenom Dies Irae, které je světově známé, ale celé dílo v sobě má obrovskou hloubku a výpověď.

Často se říká, že Verdiho Requiem je vlastně opera v rouše mše. George Bernard Shaw ho dokonce označil za Verdiho nejlepší operu. Jak se podle vás v tomto díle potkává duchovní rozměr s divadelním operním dramatem?

Mohli bychom říci, že na mši je to mnohdy dramatičtější a objevují se tam hudební detaily, které působí poměrně expresivně. Je jich jich tam pár, ale jsou zásadní. Pro mši jsou, nechci říct nezvyklé, ale nejsou tak časté a přece jenom mše má jiný řád, což Verdi úplně nedodržuje a využívá liturgickou část mše pro vlastní vyjádření, což je v tomto díle znát. A je pravda že je to jedna z nejlepších oper, jak se říká. Úžasné na ní je, že každému hlasu dává vlastní prostor a vlastní ukázku toho nejlepšího, co Verdi mohl napsat.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK|foto:Irena Šarounová, Český rozhlas

Ve Verdiho Requiem hraje mimořádnou roli sbor a to nejen v monumentálních částech, jako ve zmíněné sekvenci Dies Irae, ale i v těch nejtišších a nejintimnějších pasážích. Jak se vám pracuje s Českým Filharmonickým sborem Brno právě na této extrémní škále výrazu?

Český Filharmonický sbor Brno je jedním z nejlepších těles, které znám. Jejich profesionalita a příprava na toto dílo je úžasná a musím říct, že vás chytne za srdce. Měl jsem to štěstí, že jsem s nimi toto dílo provedl už několikrát a vím, že můžu očekávat přesně to, co jsme si za ty léta vybudovali. Jsou okamžiky, kdy vás opravdu nadchne jejich sotto voce, polohlasné záležitosti a technické detaily, které opravdu mají zcela vyprecizované. S tímto sborem spolupracuji nejradši a jsem rád, že je tomu tak i teď.

Verdi psal sólové party „na tělo“ konkrétním pěvcům té doby, mimochodem sopránový part je v Requiem mimořádně exponovaný. Které umělce jste oslovil na provedení v Praze?

Oslovil jsem Krassimiru Stoyanovu, jednu z nejlepších sopranistek současnosti, která má toto dílo opravdu nechci říct v malíčku, ale je to její skalní repertoár. Na altové sólo jsem oslovil naší Ester Pavlů, tenorové sólo má Pavel Černoch a basové sólo Patrick Zylke. Tento kvartet spolu velice hezky funguje a barevně se doplňuje.

Čtěte také

Dirigent Tomáš Brauner: Odmala jsem chtěl „hrát na orchestr“. Jako Leonard Bernstein

Jak probíhaly zkoušky tohoto monumentálního díla?

Zkoušky probíhaly tak jako jakékoliv jiné zkoušky. Vždy, když se zkouší bez sboru a bez sólistů, tak dirigent musí počítat s akustickými problémy, které s sebou nese každý sál a musí rovnou dopředu počítat s podporou nejenom sólistů, ale i sboru a naopak. Takto probíhá celý proces zkoušek, který se samozřejmě upravuje se zpěváky. Vše se dolaďuje tak, aby to bylo ideální a naplnili jsme Obecní dům.

Koncerty zazní ve Smetanově síni Obecního domu, což je prostor s vlastní silnou akustickou i symbolickou energií. Jak tento sál ovlivňuje vaši představu o tempu, dynamice a celkovém vyznění Verdiho Requiem?

Tento sál jako by byl postaven pro velká díla, ale přece jenom i u velkého sálu musíte počítat s dozvukem. Je to síla, kterou můžeme vytvořit my jako orchestr se sborem tak, aby balanc a celkový objem zvuku nebyl příliš. Naopak protipóly, pianissima a všechny komorní záležitosti vychází velice krásně. A v Obecním domě, respektive ve Smetanově síni, je ještě znát, když je publikum plné, protože přítomnost plného sálu výrazně pomůže nejenom sólistům, ale i orchestru a sboru dosáhnout konkrétnější zřetelnosti a smyslu pro detail.