Dekadence trvá. Je to zdánlivý nezájem o kontext a také pohyb za hranou, který všechno zironizuje, říká kurátor Otto M. Urban

Když se v první polovině devadesátých let probíral knihami v obchodě v pařížské galerii Centre Pompidou, narazil na nevelkou publikaci amerického fotografa Joela-Petera Witkina (nar. 1939). Zaujala ho natolik, že si ji okamžitě koupil. „Bylo to poprvé, kdy jsem viděl extrémní blízkost s dekadencí přelomu 19. a 20. století,“ řekl kurátor a historik umění Otto M. Urban ve Vizitce. „Líbí se mi hledání odkazů na jiné umělecké epochy, mám rád, když dochází k obrazové hře. V tom je Witkin hodně silný,“ dodává. V Centre Pompidou tehdy vznikl nápad na založení vlastního obrazového archivu, který si Urban vede od roku 1996. Zhruba deset let poté ho tato poctivá práce dovedla k přípravě výstavy zobrazující aktuální dekadentní tendence s názvem Dekadence Now!, která se v roce 2010 stala jednou z výrazných událostí.

Kurátor Otto M. Urban v DOXu|foto:Fotobanka Profimedia

Na tomto příkladu Urban ukázal, kolik času a soustavné práce vyžaduje příprava velkých tematických výstav. Je to i případ aktuálních, v DOXu umístěných Nadějných vyhlídek, výstavy tematizující dětství v soudobém výtvarném umění. I o této výstavě mluvil ve Vizitce detailně. Kromě práce s prameny ovšem Urban vítá i náhodu. Stejně nečekaně, jako před lety objevil Witkinovu publikaci, nedávno díky klipu od Davida Lynche narazil na skladbu I Am the Shaman zpěváka Donovana, kterého nikdy před tím neposlouchal. „Jsem neustále fascinován, že okolní svět takhle dokáže překvapovat,“ usmívá se. 

Vědomí vlastního úpadku

Ve Vizitce mluvil o svém vztahu k Davidu Bowiemu, o tom, jak nesmírně důležitá je pro něj tvorba katalogů a dalších publikací zachycujících uspořádané výstavy, a také o přípravě výstavy V barvách chorobných (2007), kde jako kurátor de facto rozpracoval svou diplomovou práci o Moderní revue a české výtvarné kritice 1894 – 1905. Publiku na ní ukázal doposud nepříliš známé obrazy umělců, jejichž tvorba byla silně ovlivněna myšlenkou dekadence.

Optiqua – Mark Ther, Otto M. Urban a Janja Prokič|foto:Adam Křena

Estetika dekadence ho zaujala už na gymnáziu, kdy se poprvé setkal s básněmi Karla Hlaváčka a Jiřího Karáska ze Lvovic. Ve škole se o nich sice nic moc nedozvěděl, doma ale několik sbírek nalezl. „Přišlo mi zvláštní, že vzhledem ke kvalitě básnické tvory byli takhle marginalizovaní. Orientovali se antinacionalisticky, sami sebe vnímali jako evropské umělce, nechybělo jim sebevědomí. Můj zájem záhy přerostl i do oblasti výtvarného umění. Karáskova Moderní revue například jako první v mezinárodním kontextu představila Edvarda Muncha. Neustále mě překvapuje, jaké nové věci v této oblasti objevuji,“ říká Otto M. Urban.

Jak je to s dekadencí dnes? „Pokud bereme dekadenci jako vědomí vlastního úpadku, pak dekadentní projevy nikdy nezmizely. Dají se charakterizovat i zdánlivým nezájmem o širší kontext a pohybem za hranou, který v sobě má sarkasticky kritickou rovinu dovolující zironizovat téměř všechno.“