Dejvické divadlo teď hledá, kudy dál. Mně ale dává smysl setrvat v něm i po pětadvaceti letech, říká Klára Melíšková

22. březen 2022

„Když z Dejvického divadla odcházel Mirek Krobot, říkal nám, ať děláme věci, na kterých si vylámeme zuby. A měl pravdu. Všechny inscenace teď vznikaly v porodních bolestech, ale mám je ráda, vidím, že se v nich posouváme dál,“ říká herečka Klára Melíšková. Ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem mluvila i o tom, proč je pro ni zárukou kvality scenárista Štěpán Hulík, či jak jí s rolí v seriálu Podezření pomohly tlusté dioptrické brýle.

Na pohled tvrdá, odměřená žena, která nepromluví víc, než je nezbytně nutné, a její nejsilnější stránkou rozhodně není empatie. Taková je zdravotní sestra Hana Kučerová v podání Kláry Melíškové v právě vysílané sérii České televize Podezření. „Cítím, že Haně rozumím, umím ji nacítit. S režisérem Blaškem jsme tu polohu – aby nebyla moc jemná ani hrubá – chvíli hledali a myslím, že se nám to povedlo. Obecně radši hraju nepříjemné ženy, nemusím se totiž hlídat a držet. Když naopak hraju ženu sympatickou a přitažlivou, musím rozzářit něco, co v sobě teprve pár let objevuju,“ naráží na moment, kdy před čtyřmi lety zjistila, že v sobě potřebuje probudit ženskou energii.

Začala proto chodit tančit k turecké tanečnici – výslednému pohybu společně říkaly somatický dialog – a na tento zážitek nedá dopustit. Jeho síla ji nakonec dovedla k nápadu vytvořit na základě této taneční zkušenosti autorské představení. Přípravy ovšem zastavil covid a také borelióza, v současné době proto Klára Melíšková dala představení k ledu, a jak ve Vizitce řekla, sama se fyzicky znovu skládá.

Koukat z okna a obrátit se do sebe

V minulosti si chodila pro věštění budoucnosti ke kartářce, nyní se zkouší spíš usebrat a obrátit pozornost do sebe. Během covidové pauzy vyrážela na procházky, sledovala své oblíbené (nejen detektivní) seriály a společenský život jí nechyběl. „Dřív jsem byla hodně venku, záleželo mi na tom, co si o mně kdo myslí. Teď hodně času trávím v tichu, vydržím třeba hodinu sedět a koukat z okna, ponořená do sebe. Pozoruju, co to se mnou dělá, a pak mě to zase pomalu začne táhnout mezi lidi, mám chuť nasávat jejich energii a zjišťovat, jak vidí svět.“

Čtěte také

Jak vidí svět, respektive svět Dejvického divadla a svou pozici v něm – tak takovou otázku Klára Melíšková i její dejvičtí kolegové dostávali v průběhu covidového období od uměleckého šéfa Martina Myšičky. Spolu s herci se snaží redefinovat pozici a směřování souboru, jehož základ přišel do divadla s režisérem Miroslavem Krobotem před pětadvaceti lety. Opotřebovanost herců a jejich poetiky ovšem Klára Melíšková nevnímá, zmínila, že když nedávno zvažovali, jaké představení stáhnout z repertoáru, nemohli se rozhodnout, protože všechny kusy jim i v současné době dávají smysl. „A i mně dává smysl v divadle setrvat a s kolegy se potkávat na jevišti. Vidím, jak se vyvíjíme, každý jsme stále svébytnou osobností souboru. Nicméně teď jsme v epicentru hledání, kudy dál.“

Vražda krále Gonzaga

Ve Vizitce mluvila také o tom, že nepatří mezi herečky, které by měly potřebu nahlas se vyjadřovat k politické situaci, neboť se v tomto směru necítí být fundovaná. Vnímala ale aktuální sílu inscenace Vražda krále Gonzaga pojednávající mimo jiné o smrti bývalého ruského agenta Alexandra Litviněnka. V kontextu dnešní doby je to prý inscenace nebývale emocionální.

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová