David Zane Mairowitz: Byl jsem Golem

Osudy hliněného obra Golema patří ke klíčovým mýtům židovské kultury a v průběhu staletí se dočkaly celé řady výkladů a zpracování. Autor a režisér David Mairowitz, přední osobnost nejen evropské rozhlasové tvorby, nahlíží ve své zvukové férii příběh z perspektivy hlavního protagonisty, Golema, a ukotvuje jeho existenci v originálních souvislostech napříč prostorem i časem. Kdo například ví, že Golem byl jednou z inspirací k jinému hrdinovi – Supermanovi?

David Mairowitz – dramatik, překladatel, znalec díla Franze Kafky, významný rozhlasový tvůrce a držitel mnoha mezinárodních ocenění. Američan žijící střídavě v Avignonu, Berlíně a Gdaňsku. Když v roce 2016 přijel do Prahy, aby svou hru osobně režíroval, poskytl Českému rozhlasu Vltava i rozsáhlý rozhovor. Část jej přinášíme také na následujících řádcích.

David Zane Mairowitz při natáčení hry Byl jsem Golem (2016)|foto: Tomáš Vodňanský

Narodil jste se v USA, ale máte polské kořeny. Jaká je historie vaší rodiny?
Nešlo o nic zvláštního, žádný uprchlický příběh. Polovina rodiny mého otce pocházela z Varšavy a rodina mé matky z Krakova. Do Států přišli dokonce ještě před první světovou válkou, v roce 1911. Moji rodiče byli tehdy velmi malé děti. Narodili se tedy v Polsku, ale vyrůstali v New Yorku. Tam jsem se narodil i já a strávil jsem tam dětství. Nicméně přesně před padesáti lety jsem Ameriku jednou provždy opustil. Daleko víc se tedy považuji za Evropana, protože jsem ve třiadvaceti odešel a většinu života jsem strávil v Evropě.

Kdy a za jakých okolností jste začal spolupracovat s rozhlasem?
V londýnském East Endu mi v roce 1979 hráli jednu hru, která byla docela úspěšná. Z BBC mi zavolali s dotazem, jestli bych text nechtěl přepsat pro rozhlas. Samozřejmě jsem souhlasil, i když jsem vůbec netušil, jak psát pro rádio, takže jsem dělal chyby. Nicméně jsem tak navázal kontakt s BBC. Po uvedení této hry mi nabídli, zda bych nechtěl psát přímo pro rádio, ne jen adaptovat své divadelní texty. V BBC mají autoři možnost účastnit se natáčení, což tehdy znamenalo, že jsem se naučil hodně o řemesle, o tom, jak se dělá rozhlasové drama. Ale ne od rozhlasových režisérů nebo dramaturgů, nýbrž od zvukařů. S nimi jsem diskutoval o spoustě věcí, od nich jsem se naučil, jak přemýšlet o rozhlase. Začal jsem psát rozhlasové hry a pomalu jsem si uvědomoval, že rozhlasové drama existuje i v jiných zemích. Později jsem poslal své texty do Německa, kde většinu z nich přijali a přeložili. Následovala Skandinávie, Polsko a než jsem se pořádně rozkoukal, moje hry se uváděly v celé řadě evropských zemí.

V různých koutech světa také režírujete. Možná ne každý si dokáže představit, jak někdo z Ameriky může režírovat kupříkladu ve finském rozhlase…
Ve Finsku, Slovinsku, Lotyšsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Taky v Rusku, to nesmím zapomenout. Mám na to celkem jednoduchou odpověď: dílo jiného autora bych v jazyce, který neovládám, nikdy nerežíroval. Práci někoho jiného mohu režírovat ve francouzštině nebo v němčině a samozřejmě v angličtině. U mé vlastní hry to možné je, protože znám každé slovo a vím, co kde má být. Taky si myslím, že mám velký cit pro práci s herci. To je jedna z věcí, na které jsem hrdý. Dost dlouho jsem pracoval v divadle a vím, jak s herci mluvit a jak s nimi jednat. Zjistil jsem, že s nimi dokážu komunikovat, i když nehovoří žádným z mých jazyků a já neovládám ten jejich. Odehrává se to pomocí gest, přehnané mimiky… Kromě toho mi obvykle někdo ve studiu asistuje, takže jazykové problémy nakonec vždy vyřešíme. A ve fázi postprodukce pak herce poslouchám a nechávám rozhodovat své ucho.

Co je na rozhlasovém herectví nejdůležitější?
Mikrofon je samozřejmě nástroj. Každý herec má jinou techniku, jak takzvaně „rozechvět“ mikrofon, neboli přimět mikrofon, aby spolupracoval s jeho hlasem. Někdo to dělá neobyčejně dobře, někdo neobyčejně špatně a takovým hercům pak musíte pomáhat, přenastavit mikrofon a podobně. Všechno se odvíjí od vztahu herce, jeho hlasu a mikrofonu. Většina herců, kteří jsou v rozhlasovém herectví dobří, ví, že mikrofon je, a to zejména dnes, velmi citlivý a jemný nástroj, který je schopen zachytit úplně každou nuanci, a to nejenom hlasu. Ve studiu poznáme, že se interpret nenajedl nebo dost nenapil, protože nám to říká jeho hlas. S herci, kteří nerespektují citlivost mikrofonu, se snažím pokud možno nespolupracovat.

Hru Byl jsem Golem dramaturgicky připravovaly Kateřina Rathouská a Klárou Novotnou. Popište, jak se drama obsazovalo.
Nejprve jsem řekl, jaký hledám hlas, jakého věku a osobnostního typu. Pak jsem od dramaturgyň dostal několik nahrávek různých interpretů a mohl jsem si jejich hlasy naposlouchat. Poté jsem si udělal jakýsi předvýběr herců do jednotlivých rolí. Otázkou ale bylo, jestli budu schopen slyšet všechny tyto hlasy dohromady. Například jsem chtěl, aby ve scénách s postavami podobného věku nezněly hlasy příliš podobně, protože pak bychom v rádiu těžko rozeznávali, kdo je kdo. Jindy jsme narazili na časové možnosti interpretů. Nicméně musím říct, že jsem měl ohromné štěstí na představitele titulní role, tedy že jsem na Golemovi mohl spolupracovat s Davidem Novotným. Už když jsem poprvé viděl jeho fotografii, řekl jsem si, že vypadá jako Golem. Od začátku to byl můj Golem a ani na okamžik jsem toho nelitoval. Odvedl skutečně vynikající práci. David je dobrým příkladem toho, jakým způsobem rád pracuji s herci v rozhlase – totiž když jim nemusím říkat, co mají dělat, ale čekám, co mi sami nabídnou. A David Novotný mi nabídl všechno od A do Z, od jedničky do tisícovky, ve všech směrech… od něj jsem mohl mít cokoli, co jsem chtěl. V jeho Golemovi slyšíte pět nebo šest různých hlasů a postojů, které neustále střídá, a přitom je to pořád ta samá postava.