David Vávra: Dětsky nezatížený pohled na svět je to nejcennější
„My inženýři máme někdy touhu ukazovat lidem, jak se mají chovat. Ne vždycky nám to ale vyjde,“ konstatoval ve Vizitce architekt, herec divadla Sklep a spoluautor seriálu Šumná města David Vávra. V Liberci s ním natáčel David Hamr, řeč ale zdaleka nebyla jen o finesách královéhradecké knihovny, již Vávra navrhl.
Jen pár hodin poté, co dokončil závod v rámci Jizerské padesátky, už David Vávra procházel s redaktorem Davidem Hamrem liberecký Grand Hotel Imperial. Zastavili se ve dvou pokojích, jejichž interiéry Vávra vymyslel.
„Tenhle pokoj jsem navrhnul tak, aby se do hotelu nehodil,“ ukazuje na kresbu horské chaty, která překrývá televizor. „Když se chcete dívat na televizi, musíte pohnout táhlem. Častokrát nikomu ani nedojde, že je tu televize, a vezme si knihu,“ dodává s úsměvem.
Nemoc jako znamení: Neber si toho tolik!
David Vávra se sice narodil v Praze, v Liberci ale bydlela jeho teta se strýcem. „Trávil jsem tu řadu školních dní s maminkou a fascinovalo mě, že na hory můžu jezdit tramvají,“ poukazuje na tramvajový spoj mezi Libercem a Jabloncem.
Vávrova návštěva v Liberci nebyla náhodná, jako celoživotní běžkař se pravidelně účastní zmíněné Jizerské padesátky. Ta letošní, konkrétně závod na poloviční trať, pro něj ovšem byla speciální. Loni v létě totiž onemocněl boreliózou, po které mu ochrnuly ruce.
„Sport pro mě byl celou dobu velkou rehabilitační výzvou. Loni v srpnu jsem vůbec nemohl hýbat rukama v ramenou ani v lokti, hýbal jsem jen prsty,“ zvážní na moment. „Dodnes sice ruce nemůžu plnohodnotně zvednout, ale hůlku vyšvihnout dokážu,“ konstatuje a přihazuje popis svých tréninků, během kterých si postupně zvyšoval hůlky na severskou chůzi.
Loňské onemocnění vnímá David Vávra trochu jako vzkaz, aby ubral ze svých aktivit. Přestože jsou mu všechny spíš zábavou než povinností, rozhodl se, že omezí hraní s divadlem Sklep, které ve svých čtrnácti letech spoluzakládal.
„Ta doba, kdy se vyjelo na otočku do 200 kilometrů vzdáleného města a druhý den ráno se šlo do práce, je už pryč. Ale vystupuju teď sám, mám přednášky. Jsem navyklý, že když mě něco tíží, potřebuju to říct nahlas. A to přednáška splňuje.“
Nejlíp jsem maloval, když mi byly čtyři roky
David Vávra je autorem řady architektonických realizací, mezi ty nejznámější patří rekonstrukce kulturního domu Dobeška, Městského divadla Kladno či Švandova divadla v Praze anebo projekt knihovny v Hradci Králové. K místu, kam podle něj mohou za zábavou i ponaučením přijít společně vnouček i děda, podotýká: „Jsou tam takové housenky, ve kterých se dá sedět a poslouchat ve sluchátkách třeba audioknihy. Myslel jsem si, že to bude oblíbené místo, ale tahle finesa selhala a není tak často používaná. My inženýři máme holt někdy touhu ukazovat lidem, jak se mají chovat, což občas nevyjde.“
Čtěte také
Davidu Vávrovi je dvaašedesát let, přesto se, jak ve Vizitce řekl, pořád cítí jako kluk. „Dětsky nezatížený pohled na svět je to nejcennější. Nejlíp jsem maloval, když mi byly čtyři roky, ty kresby jsou dělané s takovou razancí, uvolněním a bez kopírování vzorů! Ve třiceti jsem si to uvědomil a teď jsem zase zpátky zhruba na dvanácti letech. Pár let do čiré radosti z kresby mi tedy ještě zbývá.“
Poslechněte si celou Vizitku, ve které David Vávra mluví také o liberecké architektuře, o Ještědu, o divadelním představení Sialská trojčata anebo o tom, v čem ho ovlivnila hudba nedávno zesnulého Ivana Krále.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka