David Popper

V dějinách Pražské konzervatoře (1911) je kratičká zmínka: „Profesor Julius Golterman požádal v lednu 1861 o dvouměsíční dovolenou za účelem koncertní cesty. Během té doby jej zastupoval jeho pokročilý žák David Popper.“ Je to první zpráva o umělci, který v příštích letech nastoupil dráhu sólového hráče a o jeho pedagogických předpokladech.

David Popper se narodil 18. června 1843 v Praze jako syn kantora dnes neexistující Cikánovy synagogy Angeluse Poppera a Ester, rozené Kisch, violoncellistou se stal i jeho o tři roky mladší bratr Wilhelm. David Popper absolvoval konzervatoř roku 1861 a již krátce nato vystoupil s orchestrem lipského Gewandhausu.

První angažmá získal v knížecí hohenzollernské kapele v prusko-slezském Löwenbergu (dnešní Lwówek Śląski) na doporučení Hanse von Bülow. O jeho umění se brzy dozvěděly hudbymilovné kruhy v dalších zemích a po úspěšném debutu ve Vídni roku 1867 byl přijat do orchestru vídeňské Dvorní opery, kde působil do roku 1873.

Popper byl v přátelském kontaktu s Franzem Lisztem, jehož žačka, klavíristka Sophie Menter, se stala Popperovou první manželkou. Manželství, z něhož se roku 1876 narodila dcera Celeste, se po čtrnácti letech rozpadlo, během té doby však pár uspořádal bezpočet společných koncertních vystoupení.

Známost s Lisztem přivedla Poppera také k Richardu Wagnerovi. Roku 1873 se stal spoluzakladatelem prvního oficiálního wagnerovského spolku vůbec (vídeňský Wagner-Verband).

Brzy byl známý také jako komponující virtuos. Je autorem písní, skladeb pro klavír, ale také například Rekviem pro tři violoncella a orchestr, fantazií na ruské či skotské písně, Koncertní polonézy pro violoncello a orchestr a čtyř violoncellových koncertů. Popper „udivoval nesrovnatelnou krásou tónu. Obdivovali jsme v jeho hře virtuozní umění, s nímž vede smyčec s lehkostí jako houslista, jakož i niterný a hluboce procítěný přednes prosté kantilény“, psalo se o něm.

Roku 1886 byl Popper povolán na Královskou hudební akademii do Budapešti. Toho roku se také podruhé oženil, z manželství s Olgou Löbl se narodil syn Leo. Po celý aktivní život výkonného umělce se Popper věnoval komorní hře. Ve Vídni byl členem proslulého Hellmesbergerova kvarteta, v Budapešti zasložil s Jenőm Hubayem Hubay-Popperovo kvarteto, které mj. koncertovalo s Johannesem Brahmsem.

Sehrál roli také v životě Gustava Mahlera, když pomohl zprostředkovat jeho angažmá na místo ředitele Královské opery v Budapešti. Mahlerův švagr, houslista Arnold Rosé Poppera ocenil: „Popper svou geniální hrou i jako skladatel zapůsobil na cellovou hru průkopnicky. Vděčím mu, že mě doporučil Hansi Richterovi. Díky tomu jsem hrál v Gewandhausu a pak mě povolali do vídeňské opery.“

U příležitosti Popperových sedmdesátin se psalo, že „jest upřímným ctitelem české hudební tvorby“ a přátelí se s Antonínem Dvořákem a Františkem Ondříčkem, ale neušel ani nacionalisticky namířeným šlehům. Časopis Dalibor například přetiskl roku 1890 program koncertu ve Francii s díly českých skladatelů Smetany, Maláta, Poppera, Kaàna a Dvořáka, a neodpustil si u Popperova jména poznamenat: „Tento jest sice v Praze narozen, ale jak zjevno již z jména samého, Čechem není.“

Za poznámkou se skrývaly nálady, související s tzv. „hilsneriádou“ a celkovým nárůstem antisemitismu. Roku 1909 se David Popper, tehdy už uherský občan, stal „adoptivním otcem“ dirigenta a skladatele Oskara Nedbala, aby Nedbal mohl legitimovat svazek s rozvedenou Marií Hoffmannovou, což v rakouské části monarchie nebylo možné. V období stupňujícího se nepřátelství vůči monarchii tento krok Popperovi ani Nedbalovi v očích českých nacionalistů neprospěl.

Roku 1905 byl Popper vyznamenán komturským křížem Řádu Františka Josefa I., za koncertní i pedagogické zásluhy. Zažil osobní tragédii, když mu roku 1911 ve 24 letech zemřel syn Leo. Roku 1913 byl Popperovi propůjčen titul uherského dvorního rady. Zemřel 7. srpna 1913 v Badenu u Vídně a na vlastní přání byl převezen do Drážďan ke zpopelnění (v Rakousku tehdy nebyl pohřeb žehem povolen).

„Jedna z nejslavnějších veličin evropských koncertních sálů, vynikající pedagog, nepřekonatelný mistr ušlechtile krásné hry, která při vší technické bravuře působila velmi oduševněle, umělec, který zahájil novou epochu violoncellové hry,“ tak a podobně se psalo v nekrolozích. Jeho učebnice Hohe Schule des Violoncellospiels neztratila hodnotu dodnes.

Sophie Menter zemřela roku 1918, Popperova druhá manželka Olga se stala obětí holocaustu. Jeho skladby zapadly, nejen v důsledku změny estetického ideálu. Na téměř dokonalém zapomnění jeho jména se podílela rasově podmíněná „očista“ umění v období nacionálního socialismu. V Lexikonu Židů v hudbě, vydaném roku 1940, byla o Popperovi jediná věta: „... známý kdysi hojně hranými plytkými salonními kousky...“.

Autor: Vlasta Reittererová