Dav mě nikdy nezajímal, šel jsem za svobodou, říká hudebník a manažer Ivo Pospíšil. Po cestě ho ovlivnil underground, rock´n´roll i filmy

Psal se rok 1974, když se Ivo Pospíšil potkal v oblíbené hospodě U Dvou slunců s básníkem Milanem Kochem a jeho přítelkyní Mirkou. Dvojice za pár dní odjížděla stopem do Rumunska, a tak se k ní Pospíšil přidal. Po strastiplné několikadenní cestě doputovali do špinavého letoviska Mamaia. „Říkal jsem si, jestli tohle je opravdu ten cíl, a tak jsem Milanovi podal svůj foťák, ať mě vyfotí, ať vím, kam příště nemám jezdit,“ usmívá se Pospíšil.

Ivo Pospíšil, Vladimír Jurásek – Příliš pozdě zemřít mladý |foto: BiggBoss

Z nepříliš povedeného výletu ovšem vznikla velice povedená černobílá fotografie, která teď zdobí obálku Pospíšilovy vzpomínkové knihy Příliš pozdě zemřít mladý. Její druhé, doplněné vydání vychází v roce autorových sedmdesátin, tedy v době, kdy Pospíšil coby DJ Tea Jay Ivo vkládá síly zejména do večírkového pouštění americké hudby padesátých a šedesátých let. „Tuhle hudbu jsem si vybral, protože jsem na ní vyrostl,“ konstatuje. „Na Svobodné Evropě jsem poslouchal The Beatles a The Rolling Stones, což je hudba, který vychází z rhytm and blues. A tak jsem se od nich odpíchl do minulosti.“

Ivo Pospíšil, Vladimír Jurásek, Příliš pozdě zemřít mladý (fotografický doprovod)|foto: Big Boss

Rádio Svobodná Evropa, systematická četba a sbírání časopisů a knih, nakoukávání zrovna dostupných filmů a taky dědova garáž a v ní spousta možností k realizaci – to byla součást Pospíšilova dětství. V domácké okrajové pražské čtvrti Klukovice byla nouze o kumpány, a tak svět objevoval sám. Solitérnost mu do velké míry zůstala, stejně jako systematické uvažování. Spolu s manuální zručností a schopností věci dotahovat mu tyto vlastnosti pomohly i v době, kdy se přes náhodně navštívený smíchovský večírek s Pavlem Zajíčkem za gramofonem dostal na začátku 70. let do okolí kapel DG 307 a The Plastic People of the Universe.

Jemný Magor a ti ostatní

„Dav mě nikdy nebavil a nezajímal, vždycky jsem šel za svojí svobodou. Vyrůstal jsem sám, byl odkázaný na sebe, ale taky jsem nechtěl, aby za mě někdo něco dělal a rozhodoval,“ konstatuje. Úkoly, které mu osud přinesl, prý vždycky chápal hlavně jako výzvu. „Po jejich splnění jsem cítil uvolnění, nikdy to ale nebyl pocit štěstí. Emoce mi v tomhle směru nelítaly nahoru – dolů.“

Ivo Pospíšil, Vladimír Jurásek, Příliš pozdě zemřít mladý (fotografický doprovod)|foto: Big Boss

Ivo Pospíšil ve Vizitce mluvil také o manažerských zkušenostech nabytých těsně před revolucí na americkém turné s kapelou Půlnoc, o politickém angažmá svého dědy, díky kterému se sám do politiky nehrnul a raději se držel toho, co v životě doopravdy chtěl dělat, a samozřejmě i o několika zásadních kamarádech. Kromě Pavla Zajíčka, intelektuála a sběratele elpíček, to byl Ivan Magor Jirous, na nějž vzpomíná jako na nevyzpytatelného, ale velice jemného člověka. Mejla Hlavsa byl důležitou hudební svorkou a také oporou v kapele Garáž, režisérka a scenáristka Ester Krumbachová mu zase poradila, že to nejsilnější najde u kořenů. S Ivanem Kralem pak na pódiu poznal tu pravou rockovou energii.

Jestliže zpočátku byl pro Pospíšila důležitý závažný underground, později se plně přiklonil k bezstarostnému rock´n´rollu a na přelomu 70. a 80. let založil kapelu Garáž. I o ní, stejně jako o  epizodě jménem „klub a půjčovna cédéček Radost FX“, po které kvůli vážné nemoci, výpovědi i rozpadu dlouholetého vztahu následoval krátkodobý pád na samotné dno, byla ve Vizitce řeč.