Dante - The Light in a Darkness (recenze)

Teatro Pantomissimo uvedlo v prostoru NOD Roxy v Praze třetí část volné trilogie pod názvem Dante - Light in a Darkness. Soubor za účasti jen dvou herců - Miřenky Čechové a Radima Vizváryho - neúnavně připravuje projekty na pomezí pantomimy, tance, výtvarného a zvukového divadla. A to ve velmi dobré technické i myšlenkové kvalitě.

Problém, proč zůstávají stranou pozornosti, není jen v tom, že hrají téměř výhradně na okrajových scénách (a v zahraničí), ale také v jejich nezařaditelnosti do konkrétního divadelního šuplíku. Přitom právě Dark Trilogy (můžeme přeložit jako Temná trilogie nebo Trilogie tmy) je pozoruhodný projekt kypící nápady, perfektní technickou propracovaností fyzického projevu, ale i výtvarným designem (především kouzly se světly). Je v něm patrná nejen poučenost nejrůznějšími inspiračními zdroji z minulosti (od komedie dell´arte, přes středověká mystéria, barokní tance, orientální umění - např. tanec butó, až po dekadenci a surrealismus), ale také vlastní invence, často až přebujelá množstvím nápadů, a stále se rozšiřující technické dovednosti, využívající nejen materiálu vlastních těl, ale i nápadité práce s předmětem a maskou. Jako první se zrodila inscenace On the Dark Road - zvláštní stylizovaný tvar surreálného typu, vize umírajícího, který na temné cestě do podsvětí či do věčného zapomnění potkává přízraky a noční můry, dřímající stvůry stvořené fantazií chorého mozku. Jako další vznikla Virginia - in a Dark Place, mapující patologický vztah nedobrovolné matky a skřetovského potomka, který je jí přítěží, trápením a traumatem. Přitom oba dva v sobě nesou bytostný smutek a osamělost, nicméně jejich touha po sblížení vždy končí fiaskem a stále se prohlubující citovou propastí.Ve chvíli, kdy vznikla Virginia, bylo jasné, že společně s předcházející temnou inscenací (které získala novou charakteristiku rozšířením názvu na Smrt Markýze de Sade - On the Dark Road) směřuje k jakémusi vyvrcholení, inscenaci třetí. Kam dále je možno dojít v temnotě, nežli do pekla. Odtud název a slova, znějící na počátku třetí části, která odkazují k Božské komedii. Inscenace nese název Dante - Light in the Darkness. Na její koncepci se (stejně jako na obou předchozích částech) podílel režijně Petr Boháč, o výtvarnou stránku, tedy scénu a kostýmy, se postaraly Lucie Škandíková a Petra Vlachynská. Citlivý světelný design je dílem Martina Špetlíka. Na počátku vyloupne reflektor ze tmy faunovsky zkroucenou postavu v bílém. Na jejích rukou září dvě oči. Jako světelná ozvěna se v zadní části scény objeví další ruce - nepokojné, jako by oddělené od konkrétního těla. Teprve postupně nám narůstající světlo dovolí odhalovat další detaily scény. V centru je dlouhý stůl, na jehož protilehlých koncích sedí protagonisté. V průběhu představení se přibližují a zas oddalují, vzájemně prolínají. Ten stůl je koráb, na jehož palubě lze tančit, ale také překážka komunikace, předmět, který bezcitně a nekompromisně vyměřuje vzdálenost...Veškeré děje, které se v imaginárním pekle naplněném ďábelskými vizemi, odehrávají, jsou především variacemi na vztahy mezi mužem a ženou, vztahy většinou krutými, nelítostnými, vypjatě sobeckými. Jsou tancem, ale málokdy společným, spíše máme pocit jakýchsi vzájemných - často brutálních - ataků. Akt znásilnění je zvrácenou rozkoší, bez silných podnětů se identity rozplývají. Takový typ příběhu je třeba vnímat pocitově, vstřebávat do sebe obrazy, atmosféru. Ať už jde o paňácovské variace stylizovaných figurek z komedie dell´arte, roztomilý taneček rozmarné krásky, či nejpůsobivější část děje, kdy si oba protagonisté vyrábějí na bílých neutrálních maskách, zakrývajících jejich obličej, novou tvář z krvavě rudé plastelíny. Vzájemně si dotvářejí, ale i strhávají části masek, a ńakonec si symbolicky vymění své identity. Je pravda, že pro některé diváky je příběh malován příliš výraznými barvami, může rozčilovat přílišnou expresí, šklebem i patosem, ale právě tím se rukopis souboru stává nezaměnitelným. I když se Teatro Pantomissimo hlásí k tradici bílé pantomimy (a hojně využívá jejích prvků), jeho inscenace jsou originální - mladé svou postmoderní dychtivostí v nabírání podnětů z nejrůznějších typů nejen scénického, ale i výtvarného umění, mladé svou zálibou v temných a krutých tématech, mladé i publikem, které je vyznává.