Daniela Fischerová: Na výhru a proti prohře
Nedávno jsem dostala zcela zásadní otázku: „A co vy? Hrajete na výhru, nebo proti prohře?“ Inu, to stojí za zamyšlení.
Jsou dvě úplně rozdílné životní strategie. Buď jsme riskéři a chceme především vyhrát. Pak hrajeme vabank a jdeme na doraz. Nebo je naším cílem hlavně neprohrát. Pak sázíme jen malé částky, držíme se pěkně při zdi a vždycky máme víc želízek v ohni.
Erbovní slovo riskérů je „všechno“ – pokud jsou mladí, tak říkají „stopro“ – prostě buď všechno, nebo nic. Plane jim zrak, dělají revoluce, nerespektují pravidla, někdy spáchají příšerný malér a někdy dokážou i zázraky. Erbovní slovo opatrníků je „jakžtakž“. Jak se vám vede? Ále, jakžtakž. Héroismus je jim cizí, mají malé nenáročné cíle a netahají čerta za ocas. Riskéři většinou umírají v botách a opatrní v posteli.
Daniela Fischerová: S dychtivýma ušima

O čem to dnes bude? O nás lidech ušních. Kdyby vám to znělo až moc neodborně, tedy o nás auditivních typech. A také to bude poklona rozhlasu.
Riskéři žijí mezi extrémy. Když se jim daří, mohou být bohatší než pohádkový císař, a když zbankrotují, otřese se trh. Opatrní se drží britského úsloví: Nenoste všechna vejce v jednom koši. Rozloží rizika, nechají si zadní vrátka a vždycky mají něco stranou pro strýčka Příhodu. Riskéři na strýčka Příhodu kašlou. Zadními vrátky hluboce pohrdají a žijí dnes a teď.
„Co je nového?“ ptají se dychtivě riskéři a nebezpečně jim při tom svítí oči. „Žádné zprávy - dobré zprávy,“ odpovídají jim opatrní a od dvaceti si platí důchodové připojištění. Romeo hraje na výhru a dočká se tragické prohry. Švejk hraje proti prohře a prošvejkovává se nástrahami zákeřné životní hry.
Je nějaká z těch strategií lepší? Asi ne. Svět potřebuje obě. Potřebuje lidi připravené jít do rizika a nabídnout za svou věc i život, i takové, kteří udržují rovnováhu a nechtějí rozkolísat loď.
Ranní úvaha Daniely Fischerové: Líbíš se mi aneb Lajk

O čem to dnes bude? O podobnosti. O nejhlubším poutu, které nás spojuje neviditelnými vlákny a dělá z našich oddělených a mrňavých Já jedno velké My.
Je to zjednodušené, vím, každé dělení na dva typy je příliš jednoduché a většina z nás je namíchaná z obou. A co tedy já? Ráda bych měla dost elánu a optimismu, abych věřila, že život se dá vyhrát, a ráda bych v sobě měla dost tolerance, abych se na to radši nespoléhala. Protože i ta nejpromyšlenější, nejopatrnější strategie může selhat, železná zásoba zrezaví, zadní dvířka nám někdo zabouchne před nosem a strýčka Příhodu trefí šlak.
Ve východních duchovních směrech se tomu říká moudrost nejistoty. Je to umění surfovat po vlnách života a přijímat všechno, co přijde, být ve správné chvíli opatrný a ve správné chvíli se neohlížet na riziko a vrhnout se do všeho po hlavě.
Jako všechny takové moudré průpovídky, hezky se to poslouchá a těžko se to žije. Tak si přejme, ať aspoň občas něco vyhrajeme, třeba papírovou růži z pouti, a když nás postihne nějaká ta prohra, ať se otřepeme, vykartáčujeme prach a bláto, zahojíme rány, své jizvy nosíme hrdě jako válečné medaile a jdeme tím nejistým, nevypočitatelným a nepodplatitelným světem dál.
Nejposlouchanější
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Otakar Brůna, Zdeněk Zábranský: Hra soudního rady Wendlera. Kostka a Adamíra převrací vzorce chování
-
Povídky z edice Život kolem nás. Prózy Mandlera, Dvořáka, Holuba, Pekárka, Trefulky a Mináče
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.