Daniela Fischerová: S dychtivýma ušima

My lidé milujeme dělení do škatulek. Existuje teorie o čtyřech kanálech, které nám umožňují kontakt se světem. V první škatulce jsou lidé především vizuální, kteří hltají svět očima. Realita je pro ně hlavně prostor, barva a tvar. Druhý typ vnímá život spíš jako tělesný zážitek, chuť, vůni, dotek, pocit a cit. Pak jsou rozumáři, pro které je skutečnost soustava systémů a teorií, a oni se ptají, jak ten který systém funguje. A konečně my, auditivní lidé. Žijeme ve slovech a prožíváme život jako příběh, jako rozhovor.

Hrdě se hlásím k Ušákům. Zapomínám tváře, trapně nepoznávám lidi, které jsem viděla včera, je mi skoro jedno, jak kdo vypadá… ale dlouho si pamatuju hlasy. Život je pro mě nekonečná vyprávěnka a oceňuju její šokující zápletky. Kdybych si měla vybrat mezi výletem do skvostné krajiny a pokecáním s přáteli v kamrlíku za zdí, volím kamrlík!  Náruživě čtu. Píšu hry pro rozhlas…Snad je to dostatečná kvalifikace pro živočišný druh zvaný Ušáci.

Možná už patříme mezi ohrožené druhy a zákon džungle nás brzy odsune na vedlejší kolej, protože - nebudeme si zapírat - dnes prudce vítězí viditelný svět. Co se nezviditelní, jako by neexistovalo. Obrazovky všeho druhu nám ukazují obrazy a rozhlas je hlas, který k nám mluví.

Audioknihy v nás podle vědců vzbuzují větší emoce než filmy. Zájem o „knihy do uší” v létě stoupá

• Upravit
• Smazat

Stále více lidí si na delší cesty bere audioknihy. Nezabírají prakticky žádné místo a jsou vždy po ruce. Navíc se při nich krásně relaxuje, možná i proto, že vzbuzují větší emoce než filmy. Tvrdí to vědci. Jak na to přišli?

Rozdíl je zcela zásadní. Vidíme-li drama v televizi, někdo už je obsadil, herce oblékl, vybral lokace, postavil kulisy…a vůbec se nás neptal, jestli nám to vyhovuje, nebo ne. Slyšíme-li tutéž hru v rozhlase, my sami si musíme představit figury, v duchu jim ušít kostýmy, vykouzlit krajinu a do poslední židle v koutě stvořit prostředí. Je to naše mysl, která balí slova do konkrétních představ. Rozvíjíme si tím fantazii… a fantazie je základ naší inteligence. Albert Einstein řekl, že podstatou inteligence je představivost. My Ušáci ji máme, bez ní bychom asi nepřežili, patří k naší základní životní výbavě.

Dnešní malé děti, dědicové obrazovek, vidí skutečnost spíš na displejích nežli v její  opravdovosti. Přicházejí o tento významný trénink: neučí se představovat si. K čemu taky? Všechno rovnou vidí. Mám tříletou vnučku a nezbývá mi, nežli s ní sledovat televizní program pro děti. Vidím pohyblivé obrázky stylizované na tisíc způsobů, vidím zázračnou nadsázku kouzel, kterých je schopná počítačová grafika. Výjevy se řítí tak překotně, až oči přecházejí… ty moje staré určitě, občas nestihnu sledovat děj. Ale co je zvláštní: ty obrázky se podobají skutečnosti pořád méně. Mou vnučku to nepřekvapuje zdaleka tolik jako mě.

Bude to jiná generace, kdoví - možná bystřejší než my, ale za nás auditivní typy, za nás lidi s dychtivýma ušima, děkuju za to, že ještě pořád existuje rozhlas, že ho nepřeválcovala vizuální kultura. Ať k nám ještě dlouho mluví. Ať nás informuje, ať nás utěšuje za bezesných nocí, ať nás baví a ať nám vypráví.