Ranní úvaha Daniely Fischerové: Líbíš se mi aneb Lajk

29. leden 2018

O čem to dnes bude? O podobnosti. O nejhlubším poutu, které nás spojuje neviditelnými vlákny a dělá z našich oddělených a mrňavých Já jedno velké My.

Prostinká anglická věta I like you, což znamená i Mám tě rád i Líbíš se mi spočívá na slově „like“, anglicky „jako“. Doslova tedy říká Já jako ty. Já jsem jako ty, a proto se mi líbíš, a proto tě mám rád. Polština to vyjadřuje stejně. Věta To mi sie podoba znamená To se mi líbí. Proč se mi to líbí? Inu, protože se mi to nějak podobá.

Není to zrovna politicky korektní, ale máme přirozený sklon chránit ty, kdo se nám podobají, členy své rodiny, etnika a rasy, a cizáky až pak. Našinci vždycky mají přednost. Jenže jak rozpoznat našince?

Tam, kde tělesná podobnost nestačí, dopomáháme si klubovými kravatami  nebo uniformami. Lidový kroj říká: Hele, tyhle krajky na čepečku, to jsme my. A ti s těmi směšnými fáborečky, to jsou nějací cizí chachaři. Uniforma slouží také k tomu, abychom ve vřavě bitvy nestříleli do vlastních řad, ale do těch, co mají kabát jiné barvy. Kabát jiné barvy, to je nepřítel.

Hlavní výzva života zní: Pomáhej těm, kdo se ti podobají, a ovšem, ty se snaž podobat jim, aby oni pomáhali tobě. Podobnost je cosi jako sociální deštník. Kdo se příliš liší, toho vystrčíme do deště. Černé ovce a bílé vrány to nemají v životě lehké. Odporní vesničtí spratkové – nemajíce ještě počítačové hry, aby na nich experimentovali se svou pubertální agresí – občas odchytili vránu, natřeli jí stříbřenkou na kamna, vypustili ji zpět a pak se bavili podívanou, jak ji druhé vrány bez milosti uklovou. Přestala se jim podobat, ztratila právo být jedna z nich.

Ranní úvaha Daniely Fischerové: S dychtivýma ušima

03679815.jpeg

O čem to dnes bude? O nás lidech ušních. Kdyby vám to znělo až moc neodborně, tedy o nás auditivních typech. A také to bude poklona rozhlasu.

Prý když první misionáři navštívili Čínu a Číňané poprvé viděli nás bělochy, připadali jsme jim strašně oškliví. Pleť jsme měli jako vařené vepřové, a co nejhoršího: někteří z nás dokonce měli modré oči! Modré oči, pro nás znak lyrické krásy. Holka modrooká! Oči jako letní nebe, jako pomněnky! To těm geneticky tmavookým připadalo jako nějaká tělesná vada. Jiný kraj, jiný mrav a jiný kánon půvabu.

Říká se, že staří manželé se sobě podobají. Ano, a čím je vztah hlubší, tím to platí víc. Kdysi se brali hoch a dívka, každý byl jiného typu, a v den zlaté svatby vypadají jako bratr se sestrou. Měli půlstoletí na to, aby od sebe odkoukali gesta, mimiku, způsob chůze i způsob myšlení. Nevědomky se prokopírovali. I like him, říká celým tělem ona a on stovkou drobných zvyků odpovídá I like her.

Šli jsme s mužem na procházku lesem a vtom jsme spatřili na cestě hada. Nepohnul se, ani když jsme udělali další krok. „Slepejš!“ ukázal muž. A ve zlomku vteřiny jsme oba řekli naráz, stejným tónem a ve stejném rytmu: „Mrtvejš!“ Kratince jsme se zasmáli té shodě, nechali chudáka mrtvejše v trávě a šli dál.

A já jsem věděla, proč to manželství přes všechna úskalí a trable za ta dlouhá léta pořád nevyhaslo: nakazili jsme se svým humorem, napadají nás stejné věci, podobáme se jeden druhému. Ostatně, jak se jmenuje ten modrý paleček, kterým si lidé mladší než já vyjadřují uznání a sympatii? Přece lajk.

autor: ČRo Vltava
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.