Dana Kyndrová: Nezastavím se. Rozhlasové vzpomínání české dokumentární fotografky
Ve fotografce Daně Kyndrové se beran nezapře. Překypuje životní energií, je průbojná a ambiciózní. Když se nadchne, dotáhne věci do konce. Objektiv fotoaparátu s citem a pokorou bere do ruky už několik desítek let, aby zachytila „živou“ fotografii. Vítězka sedmi ocenění v soutěži Czech Press Photo letos oslavila životní jubileum a bilancovala. Premiéru jejích Osudů poslouchejte on-line.
Osudy Dany Kyndrové překypují pestrými vzpomínkami na rodinné zázemí, studentská léta, cestování i profesní dráhu. Vyprávění má spád, jedna myšlenka překrývá druhou. Bohatě nakupené zážitky, momenty štěstí i zklamání střídají úsměvné příběhy z cest za poznáním. Dana Kyndrová má vyhraněné názory a nebojí se je ventilovat veřejně. Je si vědoma, že se může znelíbit, ale to jí starosti nedělá.
Čtěte také
Její první fotografií byla babička na bedýnce, která prodávala Večerní Prahu. Když zmáčkla spoušť, běžela se schovat za podolskou vodárnu, protože měla pocit, že se na ni „kouká celé Podolí“. Podporu měla ve své mamince, která v 60. letech byla redaktorkou nakladatelství Orbis a počátkem 70. let musela toto místo opustit, aby se její milovaná dcera dostala na vysokou školu. Maminka Daně radila a motivovala ji k dalším pokusům, jak zachytit lidské okamžiky a čeho se vyvarovat. Trpělivosti se musela naučit. Dana Kyndrová získala zkušenosti také od Anity Fárové na UMPRUM.
Dana Kyndrová
(4. 4. 1955, Praha)
dokumentární fotografka zachycující humanistickou fotografii
• 1995–1999 celkem sedm ocenění v soutěži Czech Press Photo
• 1998 Hlavní cena v národním kole Fujifilm Euro Press Photo Awards
• 2006 Grant hl. m. Prahy, v rámci kterého zachytila život pražských bezdomovců
• 2008 Osobnost české fotografie
Tematické projekty: Žena (1970–1990), Per Musicam Aequo (1997–1998), Rituály normalizace (70.–80. léta), Ochod Sovětských vojsk (1990–1991), Podkarpatská Rus (1991–2006), Rusové
Po gymnáziu chtěla studovat fotografii. FAMU, ale na radu maminky vyměnila za studium francouzštiny a ruštiny na FF UK. Na vysoké škole fotografovala, a i když po prvním semestru odjela na půl roku za rodiči do Toga, i tam se fotoaparátu nevzdala. Po návratu z černého kontinentu v roce 1976 uspořádala první výstavu. A pak už měla směr daný. Sice nebyla fotografkou na plný úvazek, ale o její práce měly zájem například Československá fotografie či Učitelské noviny. Dana Kyndrová si v této době vyzkoušela profesi vysokoškolského učitele na FSI ČVUT.
Po sametové revoluci nastoupila na katedru jazyků pražské AMU. Znalost cizích jazyků se jí za normalizace i po sametové revoluci vyplatila. Na cestách do Ruska, Francie či Afriky prokládala jazykové schopnosti svou vášní. Vyfotografovat bolest, radost, smutek, nečekané situace a spočinutí lidí v kontextu doby a režimů, to vše může vypadat jen jako lusknutí prsty, ale je za tím samozřejmě mnohem více. I o tom zkušená dokumentární fotografka vypráví.
Osudy Dany Kyndrové vypovídají o ženě, která se rozhodla splnit si svůj sen. Fotografii zasvětila mnoho hodin, ale svůj čas věnovala i synovi, rodičům a přátelům. I když jí chybí náboženský rozměr, přesto ji víra a vše, co s ní souvisí, přitahuje. Tak jako kurátorství. Fotografický aparát sice úplně neodložila, ale jak říká „své už má odfoceno.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka