Dalibor Šípek: Když táta umřel, měl jsem potřebu dostat svoje nápady na papír
Vázy, mísy, karafy, skleničky, lustry, misky, talíře, židle, křesla, stoly, skříně, knihovny, lampy či svícny – to všechno je k vidění na retrospektivní výstavě Bořka Šípka v pražské Galerii Tančící dům. Na přípravě výstavy se podílel i Šípkův syn Dalibor, který po otcově smrti převzal vedení jeho sklářského studia v Novém Boru. Do Vizitky ho pozvala Alena Rokosová.
Když sklářský výtvarník, designér a všestranný umělec Bořek Šípek podlehl vážné nemoci, zůstala po něm nejen spousta uměleckých předmětů, ale také sklářské studio Anežka v Novém Boru. Doslova rodinný podnik se zhruba deseti zaměstnanci po něm v roli manažera převzal syn Dalibor. „Myslím, že měl tušení, že to vezmu zrovna já, protože jsem byl dlouho jeho pravá ruka. Ve studiu jsem pomáhal jako zadák, který podá a přinese, co je zrovna potřeba,“ řekl ve Vizitce.
Jiný náhled a žádné předsudky
Dalibor Šípek měl nakročeno k taneční kariéře, nakonec se ale rozhodl pro studium fotografie a filmu na Technické univerzitě v Liberci. Sklářské vzdělání mu tedy chybělo a řadu dovedností potřebných k vedení sklářského podniku se učil za pochodu během schůzek a sympozií. Otcovi kolegové mu ale byli naklonění, konec konců sklářský mistr Ivan Kubela s Bořkem Šípkem pracoval ještě před tím, než se dnes třiatřicetiletý Dalibor narodil.
„Jako nesklář mám na věci úplně jiný náhled a také nemám předsudky. Když přijdu s něčím, co se zdá na první pohled nemožné, pan Kubela to vnímá jako výzvu a spolu vymýšlíme, jak na to,“ říká muž, jenž svůj první sklářský design přenesl z hlavy na papír tři týdny po otcově smrti. „Před tím mi stačilo jen koukat na to, co a jak vyrábí, to bylo umění samo o sobě. Když umřel, najednou jsem měl ale potřebu dostat svoje nápady na papír,“ přiznává.
Bořek Šípek tedy nikdy sklářské pokusy svého syna neviděl. Je to podle Dalibora škoda? „To nevím, prostě je to tak. Nicméně mě i bratra táta vždycky podporoval v tom, co nás bavilo. Neříkal nám, co máme dělat, ale když jsme potřebovali, dal nám radu.“
Daliborův starší bratr Milan působí jako architekt v Číně, svou práci ale konzultují – Milan přispěje radou, jak řešit firemní záležitosti, Dalibor zase pomůže s výběrem drobností do interiérů. Milanovou prací je také náhrobek Bořka Šípka na Olšanských hřbitovech. Podle Dalibora vznikal dlouho a bratr při jeho výrobě zúročil své bohaté zkušenosti s různými materiály.
Oblíbené křeslo
Mezi Daliborovy oblíbené kusy z dílny Bořka Šípka patří nábytek ze série Facelift, což jsou křesla zachráněná z ulice. „Táta je na chatě dal vlastníma rukama dohromady a udělal z nich unikátní kousky. Mám doma některé méně povedené. Na výstavu se možná nehodí, ale pro mě jsou dobré víc než dost,“ usmívá se.
Čtěte také
Ve Vizitce mluvil i o vztahu svého otce a Václava Havla, který Bořka Šípka jmenoval roku 1992 hlavním architektem Pražského hradu. „Hned jak se potkali, věděli, že budou kamarádi. Myslím, že Václav Havel viděl v jeho angažmá i určitou návaznost na Josipa Plečnika,“ upozorňuje na angažmá slovinského architekta ve dvacátých letech 20. století.
Velký vliv měla na Dalibora ale i jeho matka, choreografka a tanečnice Bambi Uden. S ní má spojené písničky od Tracy Chapman a Dolly Parton, které ve Vizitce také zazněly.
Jak prožíval Dalibor Šípek stěhování z Amsterdamu do Prahy? Proč je podle něj těžké fotit sklo a čím mu učarovala fotografie? Jak došlo k realizaci návrhu Václava Havla, který vymyslel plastiku pojmenovanou Neuchopitelný šípek? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
