Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky (10 částí)

Dagmar Šimkové bylo třiadvacet let, když si pro ni, dceru z movité rodiny píseckého bankéře, zdravotní sestru a bývalou chovanku elitní klášterní školy, přišla horda příslušníků StB. Byla obviněna z rozšiřování protistátních materiálů a z poskytnutí úkrytu dvěma přátelům, kteří chtěli uprchnout na Západ. Odsouzena k patnácti letům vězení, prošla mimo jiné nechvalně proslulým lágrem v Želiezovcích, odkud se jí podařilo utéct. Po dopadení jí k trestu byly připočteny ještě tři roky za útěk. Nebyla jako většina politických vězeňkyň propuštěna na amnestii počátkem šedesátých let - právě pro své hrdé chování, kterým si vysloužila časté kázeňské tresty a pobyty v korekcích. Dagmar Šimková popisuje prostitutky, bachaře, vražednice, mezi které bachaři rozdělovali politické vězeňkyně, ale i setkání s mimořádnými ženami, například s univerzitní profesorkou Růženou Vackovou, jejíž přednášky ve vězení „zachytila“.

Básník Ivan Martin Jirous, sám vězeň komunistických kriminálů, velmi přiléhavě napsal o knize Dagmar Šimkové: „ Národ, který zapomíná na utrpení, kterým prošli jeho nejlepší lidé, může být kdykoli vystaven znovu tomu, o čem v této knize čteme. Snad si čtenáři také uvědomí neuvěřitelnou nestoudnost těch, kteří se pod jen lehce pozměněnou egidou hlásí k duchovnímu dědictví zrůd, jež nám v padesátých i pozdějších letech vládly.“