Čtení je rebelie! Spisovatel a esejista Alberto Manguel o Borgesovi, protikladech a lepších otázkách

Co vás jako čtenáře začalo fascinovat na samotném fenoménu čtenářství?
Už od raného věku mi bylo jasné, že jsem čtenář. Ale nějakou dobu mi trvalo, než jsem začal zpochybňovat akt samotného čtení, který pro mě byl přirozený jako dech. Ve škole nás učí, že knihy, které čteme, náleží literatuře, a literatura, že je vytvářena autory ‒ a že jsou to autoři, kdo rozhoduje o tom, které knihy jsou důležité a které ne. Jenže to není pravda. Docela brzy jsem zjistil, že to čtenáři rozhodují, které knihy budou uchovány v paměti a které zapomenuty. A chtěl jsem pochopit, co znamená ten proces, během kterého osvobodíme slovo ze stránky a proměníme ho v naši interpretaci, naši emoci a naši zkušenost, zatímco autora necháváme stranou.

Vy jste měl to štěstí, že jste se ještě jako chlapec potkal s Jorgem Louisem Borgesem. Jak vás to ovlivnilo ve vašem přístupu k literatuře?
V době svého dospívání jsem žil Buenos Aires, chodil na střední v centru města a snažil se vydělat nějaké peníze, za které bych si koupil knihy – jak jinak. A tak jsem obcházel knihkupectví s knihami v angličtině a němčině ‒ což jsou moje primární jazyky. A nakonec mě zaměstnal majitel jednoho knihkupectví, kterého překvapilo, že u něj takový kluk v krátkých kalhotách shání práci. Dostal jsem tak šanci pracovat v knihkupectví Pygmalion, kam tenkrát chodilo hodně argentinských spisovatelů a mezi nimi byl i Jorge Louis Borges. Věděl jsem samozřejmě, že to je důležitý autor, protože jsme ho probírali ve škole, ale pro puberťáka mého věku to byl zkrátka slepý stařec, který chodil do knihkupectví v doprovodu své matky a ptal se po knihách o Anglosaštině, jíž se tou dobou zabýval. A jednoho dne se mě Borges, který od svého oslepnutí takové lidi sháněl průběžně, zeptal, jestli bych mu po večerech nemohl chodit předčítat. A já si s arogancí svého mladí řekl, že tomu slepci tedy pomůžu a budu mu k němu domů chodit číst. Což jsem dělal každý večer po několik dalších let. Předčítání znamenalo, že osvobozuji slovo ze stránky pro Borgese – žádná intonace, žádná interpretace – Borgese nezajímal můj pohled na věc. Ale měl jsem to štěstí, že jsem byl u toho, když si pro sebe přečtené komentoval. Když Borges oslepl, rozhodl se, že už nebude psát prózu. Tvrdil, že psaní prózy vyžaduje, abyste viděli své ruce psát. Ale poezii můžete psát i v hlavě. Básně k němu přicházely jako hudba, ke které jen doplní slova. Po nějakém čase se však rozmyslel, že se k próze přece jen vrátí a bude psát povídky. Ještě předtím se ale rozhodl profesionálně analyzovat, jak ti nejlepší povídkáři ovládli své řemeslo. Měl svoje oblíbence: Robert Louis Stevenson, Henry James, Léon Bloy a především Kipling i další. Takže jsem mu musel číst jejich povídky, což přerušoval svými komentáři o struktuře, slovosledu, konkrétních důrazech na určitá slova. A já toho mohl být svědkem, občas jsem jen udělal poznámku. Roky svého dospívání jsem tedy strávil tak, že jsem se učil, jakým způsobem Borges čte. Což na mě mělo obrovský vliv – ne nutně co se týče interpretace textu – ale ovlivnil mě svou velkorysostí, s níž říkal, že literatura je otevřené pole a že není třeba se omezovat na žánr, školu nebo jazyk ‒ nýbrž že my sami si budujeme knihovnu své mysli. A přesně to jsem také udělal.

Alberto Manguel v pražském DOXu na festivalu Fall 2024|foto:Jan Slavík, © DOX

Jako chlapci vám matka také říkala, abyste si nejen četl, ale taky se šel někdy proběhnout. Že je třeba nejen číst, ale i žít. Proč je tahle dichotomie život versus četba, kterou čtenáři často slýchají, podle vás tak obvyklá?
Máme tendenci stavět do protikladu svět činů a svět myšlenek. Aktivní život ve světě versus vnitřní život reflexe a imaginace. V příběhu Ježíše Krista je to rozdíl mezi Marií a Martou. Marie mu omývá nohy vonným olejem a Marta mu vaří a uklízí. Potřebujeme obojí. Ale zmatení vychází z toho, když věříme, že čtení je něco, čemu se věnujeme uvnitř a vytrhuje nás ze světa. Jak ale dobře ví každý skutečný čtenář, čtení nám otevírá okna do světa a vráží nám do něj nos. Nutí nás vidět a reflektovat věci, které bychom jinak nedokázali uchopit. Literatura nám dává slova, abychom naši zkušenost se světem uměli pojmenovat. Mezi výrazy slovo – „word“ a svět – „world“ je v angličtině rozdíl jediného písmenka a ten rozdíl je nepodstatný. Přecházíme ze světa do vět a z vět do světa právě přes čtení a sdílíme tak svou zkušenost.

Ve své publikaci Dějiny čtení zmiňujete, že čtenář nečte literární dílo obecně, ale „svou“ konkrétní knihu. Jak to vidíte ve srovnání s tím, že už se dnes hodně čte elektronicky, což knihu redukuje opravdu jen na ten text. Je to podle vás jiné čtení?
Jsem člověk minulého století, nečtu elektronické knihy, nepoužívám moc internet, i když mám e-mail, protože mě k tomu nutí můj nakladatel. Ale jinak upřednostňuji tištěný text. Není to otázka hierarchie, v každém období byl text záležitostí trochu jiného média. Takže jsme přešli od hliněných destiček k papyrovým svitkům, od svitků z papyru ke kodexům, od rukopisů k tištěným knihám, od knih zase k elektronickému textu. A pokaždé je tu symbiotický vztah mezi nosičem a textem samotným. A pokaždé si čtenáři stěžují na novou technologii: Byl jsem zvyklý na destičky a svitky musím rozvinout, takže nevidím celý text naráz; nelíbí se mi pach papyru, voní mi hlína. Ale vždycky, když vynalezneme a začneme používat novou technologii, stane se totéž: Nová technologie vyhlašuje smrt té předchozí. Je tu fotografie, malířství je mrtvé! Ale malířství samozřejmě mrtvé není. Nová technologie si osvojí slovník té předchozí. Fotografie se chopí portrétů a zátiší. Ale malířství si zase vyzkouší charakteristiky nové technologie, což vede třeba k hyperrealismu. Avšak žádná technologie není nikdy zcela opuštěna. Se smartphony a tablety jsme se vrátili k hliněným destičkám, se scrollováním jsme se vrátili k rozvinování svitků, první čtečky připomínaly knihy natolik, že se k nim pořizují kožené obaly, aby vypadaly jako knižní svazky. Vynalezli jsme pár dokonalých věcí jako nůž, kolo… nebo kniha. A zkoušíme je samozřejmě i vylepšovat, ale některé změny zkrátka nefungují. Co s hranatým kolem, že? Takže musíme být opatrní, ale zároveň nesmíme zamrznout a bát se dál zlepšovat, protože jsme zvířata proměny, jak věděl Kafka. A musíme si zvykat na nové způsoby své existence.

Většinu historie bylo čtenářství pro elity, protože značná část populace byla negramotná. Nebylo 19. a 20. století spíše anomálií rozmachu čtení, když teď nastupuje konkurence dalších médií a formátů, které knihy zase vytlačují zpátky do pozadí? Nebo je to jen obvyklý nářek výměny generací?
Čtení bylo vždycky tou nejelitářštější aktivitou. Ale zároveň vytváří elitu, ke které může náležet každý. Čtení k lidským bytostem patří, máme nutkání dešifrovat svět, který zakoušíme. Čteme oblohu, stopy v písku, obličeje ostatních a čteme také slova a obrazy. Čteme na různých úrovních. A nejdůkladnější čtení je to, které v textu hledá odrazy naší vlastní zkušenosti. Je to kritické čtení, interpretační čtení. A to zas není tak obvyklé. Ve škole nás učí číst, protože potřebujeme dešifrovat informace, které nám společnost dává: Východ je zde ‒ Zahněte vlevo ‒ Vstup zakázán. Společnost chce ale chce udržet svou strukturu danou, takže ji zas tak moc nezajímá skutečné čtení. Každá totalitní společnost zakazuje a pálí knihy a pronásleduje spisovatele. Protože literatura podněcuje otevření mysli a přemýšlení bez hranic. Ale společnosti diktatury, nebo společnosti, které se demokraticky jen tváří, jenže myslící občané se jim moc nehodí, tyhle hranice chtějí zachovat a čtení nepodporují. Většina společnosti proměnila školy z prostoru, kde se naučíte přemýšlet, v místa tréninku ‒ tréninku nevolníků pro továrny a kanceláře. Dnešní společnosti se bojí otázek. Žijeme ve společnosti dogmatických textů: máme konstituci, zákony, pravidla, posvátné knihy – jenže to jsou všechno uzavřené texty, které nepodněcují otázky, ale dávají odpovědi. Jsou to katechismy – ano, nebo ne. Ale literatura je pravý opak katechismu. Literatura vás vždycky dovede k lepší otázce. Nedá vám odpovědi. Nikdy se nedozvíme, jestli měla paní Bovaryová sebevražedné sklony, jestli je Don Quijote opravdu šílený, zda je Švejk rebel, nebo kverulant? Ale dovede nás k tomu, jak se zeptat lépe. A to je klíčové pro svobodu imaginace a může to změnit společnost. O to ale musíme bojovat, společnost totiž obvykle o kriticky smýšlející občany nestojí.

Alberto Manguel v pražském DOXu na festivalu Fall 2024|foto:Jan Slavík, © DOX

Kdy je pro vás kniha skutečně přečtená? Čtete knihy opakovaně?
Neexistuje kniha, která by se pro mě neproměnila. Knihy jako Alenka v Říši divů, Božská komedie nebo Dona Quijota jsem za ta léta opakovaně přečetl mnohokrát. A pokaždé je to jiná kniha, protože já se měním, společnost se mění, okolnosti se mění… Čtení Dona Quijota s tím, že následuje etiku nalezenou v rytířských románech a hledá spravedlnost bez ohledu na následky, mělo jiné vyznění v době Cervantesově, v době mého mládí po 2. světové válce nebo teď, když se dějí hrůzy na Ukrajině a v pásmu Gazy. Kniha se mění s námi a se světem. Existuje skvělá povídka od mého oblíbeného českého spisovatele Josefa Škvoreckého o cukráři, který chce uctít Hitlera a vytvoří z čokolády jeho bustu, kterou vystaví ve výloze, jenže slunce čokoládu rozehřeje a ta Vůdcovy rysy rozpije do karikatury. Tohle dělá umění, literatura. Mění věci jak pro nás, tak proti nám. Skutečná literatura není zafixovaná, neposlouchá autorovy záměry, ignoruje konvence – je to ta nejrebelštější ze všech lidských činností.

Ptáte se lidí, které potkáváte, na jejich čtenářské zvyklosti?
Samozřejmě. V knihách, které čteme, nacházíme své autobiografie. S některými knihami se ztotožňujeme a jiné jsou nám cizí. Vím, že se skamarádím s člověkem, který je nadšený z Roberta Louise Stevensona a nespřátelím se s nikým, koho nebaví J. K. Chesterton. Tyhle vztahy vznikají v prostoru naší četby, protože naše četba nás dělá tím, kým jsme. Když jdu někam na návštěvu, nemůžu si neprohlédnout knihovnu, protože mi to dává představu, co je to za lidi. A když někomu dám knihu jako dárek, říkám tím: Takovýhle si myslím, že jsi. Tohle je tvoje zrcadlo v mých očích.