Co mě naučil Brecht. Tchajwanská spisovatelka Su Wej-čen píše o vášni „studeným perem“

31. červenec 2024

Je dítětem rodičů z armády, odchovankyní vojenských škol, ale také „dcerou z půjčovny knih“. Vystudovala divadlo, působila jako politruk, šéfredaktorka literárního periodika i vysokoškolská pedagožka, a také se stala známou tchajwanskou spisovatelkou. Se Su Wej-čen si v rámci festivalu Měsíc autorského čtení povídala redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková.

Su Wej-čen patří do generace tchajwanských spisovatelů, která se začala prosazovat v 80. letech 20. století. Ve své tvorbě kombinuje jak realistický přístup svých literárních předchůdců, tak modernistické postupy. Mezi její témata patří životní výzvy obyvatel vesnic, které vznikaly u vojenských posádek a jejichž obyvateli byli Číňané, kteří po válce přišli s Čankajškem – i proto, že se to týkalo právě jejích rodičů. Ve svém díle ukazuje také generační propast ve společnosti 70. a 80. let a vyjadřuje pocity bezmoci, dilematu a frustrace v životě žen této doby, ale i jejich vášně, představy a touhy.

Styl závisí na osudu

„Když jsem začínala psát, byly pro mě láska a touha důležitým tématem. Měla jsem vojenské zázemí, jako dítě rodičů v armádě jsem pak vstoupila do vojenských škol, a i to ovlivnilo mé psaní. Když jsem psala příběhy o ženském údělu, o emocích a osudech žen, začala jsem tyto příběhy propojovat s konceptem rodiny a národa. Mohla jsem psát o lásce nebo touze, ale vždycky jsem do toho vkládala své vnímání literatury a svého místa v literárním světě,“ líčí spisovatelka. Čím dnes uznávanou autorku, jejíž první kniha vyšla v roce 1979 a od té doby publikovala 15 sbírek povídek a esejů, za které získala na Tchaj-wanu zatím 11 cen literárních časopisů, inspirovali Bertold Brecht a Milan Kundera?

Spustit audio

Související