Courtney Pine: Hudební začátky 2/3

03207459.jpeg

V rámci pořadu Jazzissimo Petra Zvoníčka publikujeme druhou část interview, které autor vedl s Courntey Pinem v roce 1995 pro Nedělní přílohu Lidových novin:

V Londýně jsem vyrostl v Kings Reef. Je to klidnější místo. Je zde plno stromů a ještě víc nekulturních sousedů. Dodnes tu žijí moji rodiče. Tady jsem začal se svou hudební produkcí. Poutá mně k tomuto místu spousta vzpomínek.

Když mi bylo třináct, poprvé jsem si uvědomil, že hra na hudební nástroj může být naprosto osobní záležitost. Nebyl jsem ten typ, co se bouří proti rodičům tím, že kouří, nebo chodí pozdě domů. Nebo má problémy s policií. Osobně jsem se bouřil tím, jak jsem hrál na saxofon. Nikdo v rodině neměl žádný sklon k hudbě. Nemohli pochopit, proč dělám takový rámus. Měli jsme sousedy, ti si věčně stěžovali, že hraju moc nahlas.

Když náš soused umřel, tehdy jsem hrál v jedné kapele hrající reggae a právě jsme prošvihli jedno angažmá, protože jsme nestihli letadlo. Byl jsem z toho natolik otrávenej, až jsem chtěl tehdy s hudbou seknout. Nebyli jsme schopni nic stihnout. Přišel jsem domů, mrsknul saxofon pod postel a začal vážně uvažovat o tom, že si najdu takzvaně pořádnou práci, jak to po mně máma věčně chtěla. Ráno se ozvalo klepání na dveře. Byla to sousedka, která na mě začala křičet, že jsem jí zavraždil manžela, že jsem hrál tak nahlas, až ho to zabilo. Že je všecko jenom moje vina. Zavřel jsem dveře. Tehdy jsem v noci vůbec nehrál. Měl jsem muziky plné zuby.

Potom mně z kapely zavolali, že tentokrát pojedeme vlakem a odjeli jsme do Paříže. Po návratu mně máma oznámila, že v domě už nikdy hrát nesmím, že si musím na hraní najít nějaké jiné místo. Zjistil jsem, že když budu hrát venku, můžu se víc soustředit na sound, který hraju, protože když cvičíte v místnosti, tak se zvuk odráží od zdi a nemáte představu o tom, jak zní. Venku se ale šíří prostorem… Takto cvičil v konstrukci mostu Mistr Sonny Rollins, a reagoval přitom na houkání lodí. Pod širým nebem se mně zlepšila dechová kondice, a taky jsem se s nástrojem mnohem víc sblížil. Přitom je o dost náročnější hrát venku. Vždycky, když hraju, tak se snažím, aby se mi dostavilo prvotní očarování, kdy vdechnu instrumentu život a hudba mi vklouzne pod kůži.

Jakmile jsem začal chodit na střední školu, bylo mi tehdy čtrnáct, dostal jsem od školy klarinet. Brzy nato jsem dostal i saxofon. Na škole měli jenom jeden, ale kluk, co na něj měl hrát, se nedostavil, tak mně ho dali. Už v patnácti jsem pochopil, že budu saxofonista. Nejdřív jsem hrál s místní dětskou kapelou. Hráli jsme skladby Glenna Millera, Stana Kentona a Counta Basieho. Obvyklý repertoár bigbandů v tomhle kraji. Samozřejmě jsme to dost konili. Jednou jsem se utrhnul a zahrál kadenci, a když jsem se posadil, vůbec jsem netušil, co jsem hrál. Ale lidi ohromně tleskali. Tehdy mě došlo, že jsem to trefil.

Hodně jsem tehdy cvičil a hledal angažmá. Žádná jazzová kapela nechtěla mladýho kluka… Tehdy do Anglie přijel Wynton Marsalis. Jednou odpoledne se objevil v televizním magazínu pro ženy. Ohromně jsem zíral, jak umí nejen hrát, ale i promlouvat, jak se umí prezentovat. Imponoval mně, přitom v tom nebylo nic komerčního. Tohle přesně jsem hledal. Ještě víc mě to utvrdilo, abych se snažil uspět právě v oboru jazzu. Potom si mně konečně všimli. V devatenácti jsem hrál se svou vlastní skupinou v Briggstonu. Po dvou měsících se na mě postupně obrátilo pět gramofonových společností, všechny se mnou chtěly sepsat kontrakt. Během jednoho roku jsem hrál s Georgem Russellem, s Artem Blakeym a dalším geniálním hráčem na bicí nástroje Elvinem Jonesem.