Co bychom udělali na jejich místě? Nesuďme a prosme, ať se vždycky rozhodneme správně, říká Mikuláš Kroupa z Post Bellum

Jedním z prvních pamětníků, kterého tehdy začínající novinář Mikuláš Kroupa vyzpovídal, byl devadesátiletý přítel rodiny Kroupovy pan Ludvík. Když se jej Mikulášův otec Daniel jednou u slavnostního oběda zeptal, co vlastně během let prožil, poprvé se obšírněji rozpovídal o svém osudu spojeném s Wehrmachtem, dezercí na sovětskou stranu i o následném odvlečení do gulagu. „Táta mi tehdy řekl, že když chci být ten novinář, mám popadnout v rozhlase vypůjčený diktafon a Ludvíkovy vzpomínky natočit,“ říká Mikuláš Kroupa.

Výstava Paměť národa v Karlových Varech|foto:Ivana Sedláčková, Český rozhlas

Co se stane, až pamětníci zemřou?

Tento podzim je to dvacet let, co s přáteli právníkem Vítem Makariem a historikem Michalem Šimůnkem diskutoval u piva o tom, co se stane, až zemřou všichni váleční pamětníci. Roli v rozhodnutí založit neziskovku zaměřenou právě na archivaci paměti 20. století tehdy hrál i dopis několika válečných veteránů. Někdejšímu řediteli Českého rozhlasu Václavu Kasíkovi napsali, že své zážitky už do knihy sepsat nedovedou, ale zvládli by je namluvit. Mikuláš Krupa s přáteli na to konto na vypůjčené rozhlasové diktafony – tehdy ještě kazetové – natočili asi stovku rozhovorů s méně či více známými válečnými hrdiny.

Mikuláš Kroupa a Adam Drda, autoři příběhů 20.století|foto:Český rozhlas

Dnes patří archiv Paměť národa ke třem největším na světě a je největší v Evropě. Vyhledat a poslechnout si v něm lze nejen příběhy účastníků obou světových válek, ale i lidí, jimž život komplikoval režim mezi lety 1948 až 1989. Prostor tu ale dostává i selhání, kontroverze a rozhodnutí, na která dotyční později nebyli pyšní. „Vědomě spolupracovali s StB, byli milicionáři nebo třeba profesionální vojáci za minulého režimu. To všechno jsou nesmírně důležité pohledy na dějiny. V jednu chvíli pomůžete někomu nasazením vlastního života, za pár dní zklamete. Rozostřenost dobra a zla člověka přivádí k pokoře a neustálému ptaní se, co by on sám udělal na místě toho druhého. Přemýšlejme nad tím a prosme a modleme se, abychom se zrovna my zachovali správně,“ míní Kroupa, jenž zdůrazňuje potřebu naslouchání bez předsudků. Jen díky tomu se mu pro Paměť národa podařilo získat celý životní příběh vojáka, soudce a prokurátora Karla Vaše, který na smrt poslal generála Heliodora Píku.  

Ve Vizitce mluvil také o práci s dětmi, které se nadšeně pouští do badatelských projektů, o vydaných komiksech anebo o písničkáři Vladimíru Mertovi, jehož skladbu Chtít chytit vítr si nechal zahrát.