Již 1 500 let před naším letopočtem měla Čína ucelený, vědecky rozpracovaný systém stupnice o dvanácti stupních, založený na kvintové souslednosti, a je doložena existence více než sedmdesáti hudebních nástrojů. Pověst vypráví, že akustickým základem čínské hudby byly bambusové rourky, vyrobené čínským učencem Ling Lunem. Pomocí dvanácti píšťal, původně bambusových, později měděných nebo kamenných, dokázali Číňané vytvořit teoretický základ veškeré své hudby, založený na pentatonice.
Hudební umění bylo v Číně úzce spojeno s filozofií a náboženskými představami. Podle Číňanů je hudba darem nebes, své principy bere z harmonie vesmíru a na člověka má neobyčejně silný vliv.
Možná jsi slyšel lidskou hudbu, ale neslyšel jsi ještě hudbu Země. Možná jsi slyšel hudbu země, ale neslyšel jsi ještě hudbu nebes...
Čuang C´
Čínská hudba velmi úzce souvisí s hovorovou řečí. Číňané pomocí intonace rozlišují slova se stejným složením hlásek, proto mají téměř vrozenou intonační bystrost a schopnost přesně zachycovat tónové odstíny pro ucho Evropana téměř nepostižitelné.
Čínská hudební teorie nezná pojem dur a moll. Používá akordy, ale většinou jen ze tří tónů a dává přednost melodii a rytmu. Čínské hudební nástroje se třídí podle materiálu, z něhož jsou vyrobeny. Z kamene, kovu, hedvábí, kůže, dřeva, tykve a hlíny.
Slova mohou klamat, lidé se mohou přetvařovat, jen hudba není schopna lži.
S´-Ma Čhien
Zároveň s dvorskou praxí stále větších souborů se stále větším počtem nástrojů celou historii provází i jakási ezoterní znalost využití zvuku v téměř šamanské tradici některých verzí taoismu. Na venkově a v horských klášterech se dodnes používají šamanské bubny, lidoví léčitelé používají určité tóny a rytmy k léčení konkrétních zdravotních potíží.
20. století přineslo do Číny evropský systém výuky hudby. Mladí Číňané se na konzervatořích učí skládat a hrát „evropskou klasickou hudbu“ právě tak jako mladí Evropané a Američané. Hrát na tradiční nástroje se kromě amatérů a některých venkovanů stále učí především ti, kteří se hudbou chtějí živit (např. ve stále populárních operních souborech).
Evropa i Amerika čerpají od počátku 20. století inspiraci také z široké pohybové kultury Číny. Kdo by dnes neznal populární disciplíny kung-fu nebo taiči. Známé jsou také výkony čínských cirkusových umělců s jejich neobyčejnou pružností a obratností. Ve skutečnosti jde o výsledek starobylé tělesné kultury. Svůj význam též má, že Číňané nikdy (z náboženských či jiných ideových důvodů) „nerozsadili“ tělo a duši.
Opravdu byla hudba pro Číňany tak důležitá, jak se dočítáme ve starých knihách a jak „vidíme“ na starých obrazech? Opravdu léčila? Dokázali staří hudebníci používat zvuky a vibrace terapeuticky? Dokáže to někdo ještě i dnes? Když dnes Evropan vyzkouší čínské masážní kuličky, když ví, že akupunktura funguje právě tak jako I-ťing, tai-či nebo feng-šuej, pak logicky předpokládá, že i čínská hudba, taktéž založená na filozofických základech zmíněných disciplín, v sobě má něco, co by stálo za bližší seznámení.
Sinolog a etnomuzikolog Jan Chmelarčík ve svých pěti pořadech v řadě Kontexty obohatí naše znalosti o čínské hudbě v historické i společenské perspektivě.
Připravil: Jan Chmelarčík
Natočeno v roce 2018.
