Chtěli byste ochutnat virtuální klobásu? Nebo potkat sexbota?

A jak se v tomto virtuálně augmentovaném prostředí budou vyvíjet mezilidské vztahy? Bude naše společnost méně párová? Když už dnes klesá zájem o párovou erotiku. O příchodu sexbotů (které si nutně nemusíme představovat jako fyzické roboty, ale klidně jako avatary ve virtuální realitě) autor pořadu Petr Šourek hovořil se sexuologem Zlatko Pastorem z Fakultní nemocnice Motol. 

Zde je přepis rozhovoru s Pawłem Grabarczykem, v audiu si poslechněte jeho zvukově augmentovanou verzi.  

Petr Šourek:

Paweł Grabarczyk působí na IT univerzitě v Kodani. Pawłe, vy se zabýváte vším virtuálním, ale mohl byste nám to přece jen trochu upřesnit?

Paweł Grabarczyk:

Původně jsem se zabýval počítačovými hrami, dnes se věnuji virtuální realitě a virtuální realita, to mohou být opět počítačové hry, různé virtuální prostory nebo zážitky. Ale jak říkám, začínal jsem počítačovými hrami.

Petr Šourek:

Vzděláním jste ale filozof?

Paweł Grabarczyk:

Ano, filozof se specializací na filozofii jazyka a mysli.

Petr Šourek:

Tak pojďme začít rovnou tou nejsložitější otázkou, kterou je nejsnazší položit. Co je to virtuální?

Paweł Grabarczyk:

Já si virtuální definuji takto: virtuální je digitální reprezentace něčeho dalšího. Jednoduchý příklad: když říkáme, že tohle jdou virtuální peníze, myslíme tím něco digitálního, číslo v našem počítači, nebo spíš v počítači mé banky, které vyjadřuje množství peněz na mém účtě. Čili všechno digitální, co reprezentuje něco dalšího, podle této definice nazýváme virtuálním. Nicméně obvykle, když lidé mluví o virtálnu, mají na mysli virtuální realitu, což je ovšem velmi specifická virtuální věc. Virtuální realita je digitální reprezentací prostoru, kde můžeme pobývat, se kterým můžeme nějak manipulovat.

Petr Šourek:

Tohle je tedy definice virtuálního jako digitálního. Lidé ale obvykle za virtuální označují to, co není reálné, popřípadě (alespoň v angličtině, kterou teď komunikujeme) něco skoro reálného. 

Paweł Grabarczyk:

Přesně tak, lidé například řeknou, nemám klíče, mám jen virtuální klíče, to znamená, že to, co mám, nejsou úplně klíče, mám sice něco, ale není to úplně ono. 

Přesto je ale virtuální nakonec úplně stejně reálné, jen je to digitální. Na penězích je to vidět dokonale: nikoho ani nenapadne, že digitální peníze na jeho kreditní kartě jsou nějak méně reálné než hotovost, kterou má kapse. Virtuální peníze lidé nevnímají jako falešné, neplatné peníze. Jsou stejně dobré k placení jako mince či bankovky. Čili když něco virtualizujeme, znamená to, že to digitalizujeme, ale je to stejně reálné jako předtím.

Ano, leccos se dá zvirtualizovat, ale virtuální klobásu neuděláte. |foto: Profimedia

Petr Šourek:

Reálným tedy myslíte, že to funguje stejně jako to, co jsme zdigitalizovali? 

Paweł Grabarczyk:

Ano, funguje to úplně stejně. Když je něco stejně kauzálně propojeno se světem jako jeho fyzický ekvivalent, tak to chápeme jako reálné. Na příkladu peněz je to víc než zřejmé: za digitální peníze na své kreditní kartě si mohu nakoupit zboží stejně jako za fyzické bankovky, a proto jsou to pro mě reálné peníze, způsobují ve světě stejné změny, jak jste to řekl: fungují stejně digitálně jako fyzicky. 

A to samé platí i u ostatních virtuálních věcí: když se spolu například setkáme ve virtuálním prostoru a na něčem se tam domluvíme; slíbím vám třeba, že vám půjčím peníze, určitě to nebudete chápat jako něco nereálného, příslib peněz nebudete považovat za neplatný, jenom proto, že jsem vám ho dal ve virtuální realitě. Čili v tomto smyslu jsou virtuální operace reálné, protože i když jsou digitální, mají stejné důsledky, jako by se odehrály ve fyzické realitě, pomocí fyzických prostředků.

Petr Šourek:

Přesto ale lidéí mají silnou tendenci virtuální věci podezřívat, že nejsou reálné, že jsou falešné, podvodné…

Paweł Grabarczyk:

Důvod může být naše poněkud naivní představa, že to, co zrovna nevidíme na vlastní oči, není tak reálné jako to, co vidět jednoduše můžeme. Ale každý, kdo byl někdy nemocný, dobře ví, že baktérie sice vidět nemusel, a přesto zakusil, co s ním udělaly.

Co je ovšem pro nás v této chvíli důležitější: když o něčem řeknu, že je fyzické, nebo naopak digitální, je to jistě užitečné rozlišení, které se nám hodí v běžném životě, ale nakonec je obojí fyzické. To, co označujeme jako digitální, jsou nakonec různé stavy počítače, a počítače jsou jak známo fyzické objekty a stavy, ve kterých se nacházejí, jsou rovněž fyzické. Čili bez adekvátních nástrojů průběh operací na úrovni stavů počítače sledovat nemůžeme, ale je to možné, a kdybychom to chtěli, někdo vám může říct, ty a ty změny ve stavech počítače znamenají převod vašich prostředků na účet hackera.

Petr Šourek:

Z toho tedy plyne, že na této úrovni popisu nemá smysl mluvit o rozdílu mezi virtuálním a reálným...

Paweł Grabarczyk:

Ano, jednak to nemá valný smysl pro vědecký výzkum, ale v jistém bodě to přestává mít smysl i v běžném životě. Ve chvíli, kdy digitalizovaná věc funguje stejně dobře jako ta fyzická, nikoho už ten rozdíl nezajímá. Nikdo vám neřekne, pošli mi na účet virtuální peníze, chce prostě peníze. A totéž se stane se vším, co takto pronikne do běžného života, rozšíří se a bude fungovat stejně jako svůj fyzický ekvivalent. Přestaneme říkat, že je to virtuální. Časem budeme virtuálním dveřím říkat jednoduše dveře a virtuálnímu prostoru jednoduše prostor.

Petr Šourek:

U virtuálních peněz je to jasné, to jsou prostě peníze, ale co virtuální realita, není to vlastně pleonasmus?

Paweł Grabarczyk:

Virtuální realita je podle mě nešťastné pojmenování. Četl jsem dokonce interview s Jaronem Lenierem (který ten termín zavedl) a on sám říkal, že s ním není spokojený. To označení se vžilo a já ho nezměním. Přesto, kdybych mohl, mluvil bych raději o virtuálních prostorech, případně virtuálních objektech. Pak to dává lepší smysl a hned víme, o co jde. Například toto studio by byla virtuální místnost – virtuální ekvivalent studia, kam když máme příslušné zařízení, můžeme vstoupit a pobývat v něm, můžeme spolu mluvit, jako tady my teď. Není to ale žádná jiná realita, virtuální realita není jiná realita, je to jen další realita v naší realitě, virtuální součást naší reality.

Proto nám nešťastné označení “virtuální realita” působí jenom zbytečné problémy, protože lidé mají tendenci chápat virtuální realitu jako alternativní světy. Přitom podle mě by bylo lepší vidět virtuální objekty jenom jako další objekty v našem světě.

Petr Šourek:

Možná bychom se měli, ještě než se plně ponoříme do virtuální reality, podívat na další označení, které by nám mohlo překážet v pochopení virtuálna – mluvím o fikci. Je to fiktivní svět?

Paweł Grabarczyk:

Ano, označení věcí za fiktivní je další problém. Fikce má přinejmenším dva pro nás důležité významy. Za prvé: Za fiktivní označujeme součásti fiktivního vyprávění, smyšleného světa románu nebo filmu. Fiktivní postava ve filmu nebo v románu je smyšlená, jako například Sherlock Holmes – to je jednoznačně fiktivní detektiv.

Ten druhý význam fikce je prostě podvod. Mohu tak říct, že to, co mi někdo řekl nebo slíbil, byla jen fikce. To neznamená, že o tom ten člověk napsal román. Chci tím říct, že to nebylo reálné, nebyla to pravda, co mi sliboval.

Petr Šourek:

Že mi lhal.

Paweł Grabarczyk:

…Ano, že mi lhal. Čili fiktivní jsou neexistující, neskutečné, smyšlené věci v románech a filmech. A to virtuální objekty nejsou, virtuální objekty jsou reálné, jsou to jen digitální reprezentace, jsou tedy pouze jiného typu, nejsou neexistující, nereálné, lživé. Občas mohou být i virtuální objekty fiktivní, mohou být součástí fikce, románů, filmů… Například mohu říct, že virtuální realita z filmu Lawnmower Man (to byl populární film o virtuální realitě z devadesátých let) je fiktivní. Konkrétní systém virtuální reality v tomto filmu totiž neexistuje ani neexistoval, vidět jste ho mohli pouze jako součást filmového příběhu.

To je samozřejmě výjimečný případ, kdy mohu o neexistující virtuální realitě říct, že je fiktivní, smyšlená… a je to nakonec i zavádějící, čili aby bylo jasno: virtuální realita, kterou si dneska můžete koupit v obchodě a do které pak po libosti můžete vstupovat, není fiktivní ani v jednom z těchto dvou významů: není to součást žádného filmu a a není to ani podvod či lež.

Petr Šourek:

Ve většině případů vypadá virtuální realita jako simulace…

Paweł Grabarczyk:

Ano, virtuální objekty jsou simulace.

Asi nejlepší způsob, jak to uchopit, je začít pojmem modelu. Modely jsou běžně fyzické předměty, které jsou ekvivalentem jiných objektů, ale jsou zbaveny jistých vlastností. Například model letadla může mít pro nás důležité vlastnosti letadla, ale je například menší, postrádá původní rozměry aeroplánu. Model meče může vypadat jako meč, ale může být na rozdíl od své předlohy vhodný ke hraní, protože mu chybí jisté vlastnosti skutečné zbraně.

Toto jsou jenom objekty, na které se dívám, nebo s nimi mohu hýbat, ale jinak jsou statické. Existují ale také dynamické modely, které se nějak chovají, mění se v čase, reagují, a právě takovým dynamickým modelům říkáme simulace. Simulace jsou modely procesů, toho, co se děje ve světě.

Virtuální realitu proto můžeme chápat jako simulaci fyzického prostoru, fyzických objektů. A podobně jako tomu bylo u modelu letadla (který je menší než původní aeroplán), také simulace mají jen některé vlastnosti svých fyzických předobrazů, zatímco jiné postrádají: naše virtuální studio tak nebude z betonu, plastu a podobně, nýbrž z bitů a bytů.

Petr Šourek:

Modely jsou ale zjednodušené záměrně…

Paweł Grabarczyk:

Ano, zjednodušujeme je záměrně, protože na nich například chceme něco testovat, proto můžeme vynechat to, co není v dané chvíli podstatné a pak získané znalosti přenést zpátky na komplikovanější skutečnost. Někdy modely tvoříme proto, abychom si s nimi hráli – hračky jsou modely. Změnili jsme je tak, aby byly bezpečné a mohli jsme si s nimi hrát, aby si s nimi mohly hrát naše děti. Také virtuální peníze se dají chápat jako model peněz, protože jsou zabaveny jistých vlastností fyzických peněz, které nebyly důležité, takže si například nemůžete hodit mincí, jestli vám padne panna nebo orel.

Umělá inteligence, sexboti|foto: Profimedia

Petr Šourek:

Pojďme na chvíli podlehnout Aristotelovi v nás: jaká virtuální realita je nejdokonalejší? Tím myslím, jaký typ objektů se dá dokonale digitalizovat?

Paweł Grabarczyk:

Na tohle mám docela extrémní názor. Začnu proto tím, co je mainstream a pak se dostaneme na okraj, kde se pohybuji já.

Co není extrémní názor: Na světě máme věci, které se dají úspěšně virtualizovat, a zůstanou tím, čím byly, vzdor své nové digitální podobě. Ještě jednou ohraný příklad: peníze, peníze jsme zvirtualizovali a jsou to dál peníze…

Petr Šourek:

Jsou dokonce ještě lepší jako peníze.

Paweł Grabarczyk:

Přesně, virtuální peníze fungují ještě líp. Další příklad jsou hodiny. Virtuální hodiny vám řeknou přesný čas a je jedno, jestli jsou ve skutečném nebo virtuálním prostoru, obojí jsou hodiny.  Nebo kalkulačka. Je přece jedno, jestli je to virtuální kalkulačka ve vašem počítači nebo ta věc ve vaší kapse. To jsou jasné příklady a logicky vás pak napadne, jak daleko můžeme věci kolem nás zvirtualizovat, zdigitalizovat.

Tím dalším, co je podle mě na řadě a myslím, že o tom není většího sporu – jsou prostory. Je to zkrátka velmi výhodné. Dnes jsem přišel sem k vám do studia a přišel jsem rád, protože rád navštěvuji různá nová místa, ale jsou situace, kdy je to obtížné, třeba kdybych byl někde za oceánem. A tak si umím představit, že kdybychom měli robustní virtuální realitu, tak si oblékneme zařízení a potkáme se ve virtuálním studiu, kde se prostřednictví svých avatarů budeme bavit o virtuální realitě. Možná by to nebylo tak příjemné, jako když teď společně sedíme v reálném studiu, ale určitě lepší než nějaký skype. A když lidé budou tuhle možnost využívat častěji, stane se z toho pro ně prostě jen další prostor. Zaskočí jednou do bílého pokoje, jednou do skleněného pokoje a bude jim jedno, že to jsou virtuální místnosti.

Petr Šourek:

Jejich svět se tím prostě jen rozšíří o další prostory…

Paweł Grabarczyk:

Ano, rozšíření reality. Budeme se domlouvat, kde se potkáme, ale protože nemáme čas, tak si dáme schůzku ve virtuální místnosti. A pokud se v těchto prostorách dá něco dalšího objevit, pokud bychom mohli mít i nějaký typ fyzického kontaktu, mohli se poplácat po rameni, tak to lidé budou časem brát prostě jako další prostor, kam se mohou jít s někým potkat.

A tím se to nezastaví, postupně se budou virtualizovat další věci, o kterých si dnes myslíme, že to vůbec nejde. Já rád uvádím jako příklad virtuální klobásu. Ten příklad jsem si nevybral náhodou. Můj oblíbený autor science fiction a pionýr virtuální reality Stanislaw Lem dal interview, kde říká: Ano, leccos se dá zvirtualizovat, ale virtuální klobásu neuděláte.  

Ale proč ne? Snadno si lze představit scénář ze vzdálené budoucnosti, kde budou lidé jist virtuální klobásy. Třeba na intergalaktické vesmírné lodi, kde z nějakého důvodu nejedí normální jídlo. Každé ráno spolknou pilulku, která je zásobí vším potřebným pro fungování organismu, ale to jak si asi umíte představit, je přece jenom nuda. Takže kromě toho si tam z dlouhé chvíle během letu pořádají simulaci normálního jídla...

Petr Šourek:

Ze společenských důvodů…

Paweł Grabarczyk:

Ze společenských důvodů, nebo prostě jen pro zábavu. Představte si, že s tím budou spojené příslušné chuťové a čichové vjemy – to je všechno možné, prostě jen musíte připojit něco ke svému mozku – a je jasné, že tuto technologii budeme v jistém momentu mít, navíc pokud mluvíme o intergalaktických cestách, to je všechno ještě pěkně daleko.

Ale moje otázka, ke které tím mířím, je tato: je pro cestovatele mezi galaxiemi klobása ta pilulka, kterou jedí ráno, aby měly všechny živiny, nebo ta virtuální klobása se vších chutí, povrchem, vůní… A já si umím představit, že v této společnosti, nebo lépe řečeno v tomto společenství, si lidé řeknou, že virtuální klobása, která chutná a voní jako klobása, je spíš klobása než jen živiny z klobásy. A tehdy si myslím, že nic nebrání virtualizaci jídla.

Petr Šourek:

To byl tedy, Pawle, váš extrémní názor?

Paweł Grabarczyk:

Ano, to to je extrémní názor. Když jsem to testoval na lidech, potvrdilo se mi, že je extrémní.

Petr Šourek:

Ale s virtuální klobásu jste zatím pokusy na lidech nedělal?

Paweł Grabarczyk:

Ne, to nejde, tu technologii zatím nemáme, aby nám to dalo vůně, chutě, textury…

Petr Šourek:  

Jak daleko jsme tedy nejen od virtuálního jídla, ale od virtuálních prostor, kde můžeme být přítomni a zažívat je naplno?

Paweł Grabarczyk:

Tohle je podle mě největší překážka a já si myslím, že bez jejího překonání nikdy plně nevstoupíme do virtuální reality – a je to podle mě i největší společenská překážka – k plné virtuální realitě se nedopracujeme bez zásahu do svých mozků. Všechny multimediální helmy, všechna haptická zařízení budou jistě fungovat skvěle, vůbec o tom nepochybuji, ale nakonec se budeme muset stejně napíchnout přímo do mozku. Jisté míry simulace totiž skutečně není možné dosáhnout jenom pomocí externí stimulace, jde hlavně o pocit vlastního těla, stav tíže… a s tím související věci.  

To neznamená, že by to nebylo proveditelné, jenom to chce si zasáhnout do mozku. A podle mě z tohohle budou mít lidé strach.

Petr Šourek:

A vy z toho strach nemáte?

Paweł Grabarczyk:

Ne, já bych se toho nebál. Abychom si rozuměli: když mi přivedete prvního šíleného experimentátora, co ne mě chce vyzkoušet svůj prototyp, tak se zaleknu. Když to ale bude věc, které rozumím, jak to funguje, s vědecky ověřenou bezpečností, tak do toho půjdu.

Myslím, že bez zásahu do mozku se ve virtuální realitě nepohneme vpřed. A bude to jako vždycky. Na začátku věci prosazují nadšenci, kteří v ně věří, zatímco zbytek lidí zůstává chladným a skeptickým. Lidé se báli aut, letadel a někteří lidé se jich bojí dodnes, ale většina z nás s nimi jezdí a lítá. A s čipy do mozku to bude stejně, na začátku se toho budou lidé bát, ale jak jich to víc a víc vyzkouší, je pravděpodobné, že se bát přestanou.

Petr Šourek:

Ani technicky od toho nejsme patrně příliš daleko, protože jak jsem četl, americká armáda už zvažuje aplikaci čipů do mozků vojáků, aby zvýšila jejich koncentraci během boje.

Paweł Grabarczyk:

Směr vývoje je celkem zřejmý. Jak říkám, bez toho to nepůjde, protože už dnes víme, že některé věci nejdou udělat. Displej nelze dát dost blízko k očím, jsou tu problémy se zvukem… Některé informace si zkrátka mozek bere z těla. Když se to neošetří, bude to dál fungovat rozpojeně. Dnes často ve virtuální realitě vidíme něco jiného, než přitom cítíme. A to samozřejmě narušuje iluzi, kterou chceme vyvolat, a vůbec nezakoušíme to, proč jsme do virtuální reality vstupovali.

Jsou to věci jako váha objektu, se kterým manipulujeme, pocit vlastní ruky, vnímání polohy vlastního těla, chutě, čichové vjemy, … to všechno bude jednodušší řešit napojením přímo na mozek. A nevidím žádný velký důvod, proč by to nemělo jít. Takže se to stane, a to mnohem rychleji, než si teď myslíme.  

Kdybychom se takhle bavili, řekneme… nevím, no… před patnácti lety, nikdy bych nevěřil, co můžu mít dneska doma. Trh s technologií virtuální reality doslova explodoval a během deseti let jsme technicky úplně někde jinde. Proto se dá předpokládat, že brzy nastane stejná exploze i v oboru čipů do mozku.  

Před patnácti lety bychom nevěřili, že můžeme mít takovou míru simulace ve virtuální realitě. Za patnáct let si lidé budou říkat: koukněte, tehdy nikdo nevěřil, že budou běžně k dostání čipy do mozku!

Petr Šourek:

Jeden dobrý důvod k obavám přece jen vidím. A nemyslím tím nějakou technofóbii, prostě jen praktickou obavu. Ve chvíli, kdy odejdete do virtuální reality a jste jí plně pohlcen, zůstáváte fyzicky pořád v této realitě, kde se vám může stát něco, co nechcete.

Paweł Grabarczyk:

Toto riziko se dá asi nejlíp minimalizovat takzvanou augmentovanou, neboli rozšířenou realitou. My jsme zatím mluvili výlučně o virtuální realitě, ale augmenovaná realita bude mít nejspíš navrch. To znamená, že si lidé postupně zvyknou na to, že do běžné reality lze dodat virtuální elementy. Budou například používat něco jako Google brýle – i když toto konkrétní zařízení se neujalo, ale něco na ten způsob. Budeme sedět tady ve studiu a bude normální, že hodně zaneprázdnění lidé jako my budou mít svou emailovou poštu promítnutou na stěně, nebo svůj playlist Spotify puštěný v mozku jen tak na pro zábavu, ne nijak nahlas, jen potichu v pozadí jako kulisu. 

Nebo když půjdu po městě, jména ulic mi budou z mapových aplikací naskakovat sama do zorného pole, jakmile se tím směrem podívám.

Stejně tak už tam máme cedule s názvy ulic, na kterých také není nic přirozeného, je to kulturní pomůcka. Stejně tak tak budeme mít přimíchané ty virtuální.

Čili bude to užitečná věc a lidé si na ni snadno zvyknou. Představte si, že máme takový knoflík, kterým přidáváme víc a víc virtuálních elementů a na konci už nemáte žádné reálné.

Čili virtuální realita bude jakýsi extrémní pól augmentované reality. A přes augmentovanou realitu pak lidé snáz přijmou i virtuální realitu.   

Petr Šourek:

Jakmile jste, Pawłe, začal mluvit o regulačním knoflíku virtuálních elementů, hned mě napadla jedna věc: reklama. Nebudeme potřebovat blokovat reklamu?

Paweł Grabarczyk:

Ano, to je pravda, blokovat reklamu bude potřeba. To bude opravdu potřeba. Protože je na sto procent jisté, že reklama bude všude. Stačí vidět, jak to teď vypadá kolem nás. Když jsem teď v Česku nebo v Polsku a je to typické pro celou východní Evropu, s příchodem kapitalismu reklama doslova zaplavila naše města a vůbec to nevypadá pěkně. Výtvarná úroveň té reklamy je otřesná,

Petr Šourek:

A je jí moc.

Paweł Grabarczyk:

… je jí moc a zápolí mezi sebou o vaši pozornost… Takže až někdo vymyslí aplikaci, která vám umožní to všechno zablokovat a spatřit jednou Prahu nebo Varšavu bez reklamy, to by se mi líbilo a určitě bych to rád vyzkoušel.

Petr Šourek:

Když si teď ale představím, že si otočím tím vaším pomyslným knoflíkem virtuality otočím na maximum a prakticky přehluším realitu kolem sebe, a čím víc to budou lidé dělat, nebude větší poptávka po bezpečných místech, kde se budeme moc oddávat virtuálnu? 

Paweł Grabarczyk:

Nepochybně, a je to vidět už teď. Problémem virtuální reality je fyzický prostor. A to je také jeden z hlavních důvodů, proč se zařízení na virtuální realitu neprodávají tak dobře, jak si lidé mysleli, že budou. Já jsem skutečným nadšenec do virtuální reality, ale když jsem se teď přestěhoval do Kodaně, nemám speciální místnost, kde bych si mohl nastavit a nechat své zařízení na virtuální realitu, takže si to vždycky znova musím vyndat a na to jsem líný, nechce se mi to každý den dělat.

A to je také v současnosti největší slabina virtuální reality. Aby člověk mohl zakusit virtuálno naplno, nestačí mít jen helmu, nestačí jen otáčet hlavou, člověk by měl mít možnost, změnit pozici, hýbat rukama, trochu chodit… Neznám nikoho, kdo by takto dnes zakoušel virtuální realitu v pohybu, sehnul se třeba a podíval pod virtuální stůl. Lidi jsou prostě uneseni někam pryč a to je všechno. A to je problém.

To se teď může trochu změnit s novou generací helem, které přicházejí na trh (Oculus Quest je jedna z nich), ty nepotřebují další senzory v místnosti a přesto vám dávají určitou možnost pohybu. V reklamních spotech ukazují, jak jdete jednoduše ven a hrajete fotbal na hřišti. Jestli to tak bude opravdu fungovat, ale netuším.

Samozřejmě pak potřebujete bezpečný prostor, protože vás někdo může třeba okrást, zatímco hrajete virtuální fotbal venku na hřišti. Ale to je obecně problém, že v našich městech – nevím, jak je to v Praze, ale ve Varšavě nebo v Kodani nemáte extra místnost pro luxus tohoto typu.

Petr Šourek:

A kam se necháváte unést vy, Pawle, když se vnoříte do virtuální reality? Máte nějaká oblíbená virtuální místa?

Paweł Grabarczyk:

V zásadě se rád nechám zanést kamkoli. Rád navštěvuji nová místa, zkouším nový pocit z prostoru. Je hodně takových her, které se odehrávají ve stavu beztíže. Je to tak snazší naprogramovat a je tam menší pravděpodobnost, že vás přepadne virtuální mořská nemoc.

A popravdě ani mě nenapadá nějaké virtuální místo, které bych byť jen z čiré zvědavosti nechtěl navštívit. Klidně i nějaké nepříjemné. Je to bezpečné, tak proč to nezkusit.

Když vidím něco nového, rád to vyzkouším.