Chlapi nepláčou. Výbušná směs národních křivd a stigmat války

4. říjen 2017
Z filmu Chlapi nepláčou (r. Alen Drljević)

Vynikající bosenský snímek Chlapi nepláčou vstupuje do českých kin, ověnčený Zvláštní cenou poroty MFF Karlovy Vary.

Když se režisér Alen Drljević vydal před sedmi lety na psychologický workshop pro válečné veterány, vedla ho k tomu jistá zištnost. Účast v terapii vnímal především jako zdroj zajímavého materiálu pro zamýšlený dokument, ne jako prostředek k vyrovnání se s vlastní  minulostí. Za víc jak desítku let od konce balkánské války měl totiž pocit, že její následky už v sobě překonal.

Až v procesu skupinové evokace někdejších traumat si uvědomil, že se krutě spetl, a že má pravděpodobně téma pro svůj celovečerní hraný debut. Aktivní účast v bosenské válce a nečekaně intenzivní znovuotevření starých ran ho inspirovaly k mistrně gradovanému dramatu o možnosti vyrovat se s vlastní vinou a ne-ochotě odpustit ji druhým.

Z filmu Chlapi nepláčou (r. Alen Drljević)

Palčivost národnostního konfliktu ovšem nezpracovává Drljević poprvé. Kromě dokumentárních snímků Carnival o zoufalém osudu bosenských uprchlíků a filmu Esma o vdově pátrající v hromadných hrobech po svém manželovi, téma zachytil už v roce 2005 v absolventském kraťasu Prva plata, který byl nominován na „evropského Oscara“.

Film vypráví o krvežíznivé zábavě znuděných obyvatel, kteří sází na život či smrt motorkářů vysílaných zdolat podminovaná pole - novou tristní reálii venkovské krajiny. Válku i její pozůstatky režisér pojednává jako bizarní atrakci. Lační diváci baží po adrenalinu spojeném s bezprostředním dotykem smrti, za nějž si rádi zaplatí.

Z filmu Chlapi nepláčou (r. Alen Drljević)

I ve filmu Chlapi nepláčou ostatně vystoupí válka v kontextu zpeněžitelných entit. Účastníci terapie jsou totiž za svou přítomnost placeni a někteří se dožadují honoráře hned po příjezdu.

Národnostně, věkově i nábožensky nesourodou skupinu deseti mužů, která se ve filmu Chlapi nepláčou na několik dní uchýlí do opuštěného horského hotelu, rozdělí na nesmiřitelné tábory hned první otázky psychologa. Dotazy, kdo by položil život za vlast a kdo je pro odsouzení všech válečných zločinů, zařadí účastníky terapie do navzájem nevraživých skupin a začíná být zjevné, že jen nezabít se, natož nalézt vzájemné pochopení, bude nadlidský výkon.

Z filmu Chlapi nepláčou (r. Alen Drljević)

Čtěte takéVálka ve mně zůstane napořád, říká bosenský režisér filmu Chlapi nepláčou

Rozhádané nacionalisty, patrioty i pacifisty poprvé stmelí až propašovaná rakije, díky níž zavládne dočasné příměří. V lihovém opojení se na chvíli rozředí výbušná směs národních křivd a osobních přesvědčení, jenže idyla netrvá dlouho a školácké řádění ve výsledku skončí demolováním hotelového baru. A tak se znovu zdá, jakoby prosté seskupení národů někdejší Jugoslávie muselo vždy vyústit v katastrofu.

To, že je válka stále nejaktuálnějším problémem balkánského regionu a že je částí života každého, komu je přes třicet, si divák naléhavě uvědomí už z věkového rozptylu hereckého ansámblu. Kromě skutečných veteránů-neherců je zde celá plejáda hvězd domácí scény, z nichž mnozí vypráví své autentické vzpomínky.

Z filmu Chlapi nepláčou (r. Alen Drljević)

Není to ovšem dokumentární pozadí, které na filmu upoutá v první řadě. Mnohem zásadnější přínos snímku spočívá v autorově schopnosti přenést vznětlivou energii rozeštvaných národů a nejednoznačnost jejich pozic. Terapeutická sezení, která tvoří páteř snímku, jsou natáčená v jenom záběru dvěma kamerami. Sekvence jsou pak následně z prostřihů obou záznamů mistrně komponovány tak, aby zůstala zachována jak delikátní atmosféra jednotlivých přiznání, tak i vznětlivá energie celé skupiny.

Při obnažování nejzazších koutů svědomí a přehrávání trýznivých rozhodnutí, která jedny připravila o čest a druhé o život, začíná universální vědomí viny stírat národnostní rozdíly. Dokonale provázaný sled motivů postupně modeluje psychologii postav a začíná být zřejmé, proč komusi vadí tma a jiný odmítá odjet na pohřeb vlastní matky.

Alen Drljević, režisér filmu Chlapi nepláčou

Do nesourodého kolektivu se tak pomalu vkrádá porozumění, které už se netýká jen rozšafného sdílení poznatků o lékařských diagnózách a účincích prášků na spaní. Precisně dávkované útržky vzpomínek, které postupně zhmotňují životní příběh čtyř klíčových postav tak, aby statní nepůsobily jen jako kompars, dokládá nebývalou zralost a grácii debutující režiséra.

V prostředí bosenské kinematografie, kde vznikají maximálně dva filmy ročně, se tak objevil snímek, který nezaujme jen svým emocionálním nábojem, ale který je především pozoruhodně komplexním a výjimečně nuancovaným dílem o stigmatech války v celoevropském kontextu. A snad dalším důkazem vzestupu balkánské kinematografie, která v posledních letech překvapuje hluboce pohnutými příběhy lidských útrap a slabostí, k nimž dokáže zaujmout zároveň analyticky angažovaný i očistně empatický postoj.

Autorka je spolupracovnice redakce a specialistka na východoevropské kinematografie.

Autor:Kamila Dolotina