Chce to monumentální, čistou věc, řekl si sochař Jan Kovářík a vyrobil pomník Marii Terezii. Jeho práci inspiruje hlavně příroda
Roky se věnoval sledování přírody. Pozoroval hvězdy, doma v akváriu pěstoval krevety, pod mikroskopem zkoumal plísně. „Lidské, sociální dění se v mých sochách opravdu moc neodráží,“ říká sochař Jan Kovářík o své práci, aktuálně vystavené v pražském Kvalitáři. S Markétou Kaňkovou ale mluvil také o dejvickém pomníku Marii Terezii, o instalaci, se kterou byl spokojen i kněz Halík, nebo o tom, jak na stáži v ateliéru Milana Knížáka jezdil po papíru na kolečkových bruslích.
Když kurátor Jan Dotřel připravoval v galerii Kvalitář výstavu sochaři Janu Kováříkovi, donutil jej, aby si sedl k papíru a vytvořil genealogický strom své více než dvacetileté tvorby. Pan Kovářík si tak uvědomil, že na jednotlivých sochách a artefaktech se do velké míry podepisovala i rozloha ateliérů, ve kterých zrovna tvořil. Od stísněných prostor, symetrických soch a materiálů jako je beton se přes otevřené formy a následnou eliminaci ostrých hran posunul až k oblým, nafouklým tvarům. Právě ty tvoří základ výstavy v Kvalitáři a vnímat se dají i jako reflexe přírody, pro Kováříka tolik důležitého inspiračního zdroje. Kromě organických tvarů ale na první pohled zaujmou i barvy. Autor k nim má blízko odmala, narodil se totiž na Slovácku do rodiny úzce spjaté s keramikou a barvy používal už jako malý kluk, když vyráběl předměty z hlíny.
Objekty ze špaget a skořápek
Přestože původně chtěl malovat, na Akademii výtvarných umění studoval sochu. Jeho ateliérovým vedoucím byl Jindřich Zeithamml – přísný, ale spravedlivý pedagog, pod jehož vedením se mohl věnovat, čemu chtěl. „Na AVU jsem objevil svět geometrické abstrakce, začal dělat objekty ze špaget a skořápek, hledal proporce a vztahy mezi věcmi. Pak jsem se dostal k větším instalacím z pomalovaného dřeva, ale nakonec jsem se vrátil k hmotě,“ vzpomíná Kovářík.
Důležitá pro něj byla i stáž v intermediálním ateliéru Milana Knížáka, který šil úlohy studentům na tělo. „Dostal jsem za úkol udělat obří obraz tři krát pět metrů. V té době jsem hodně jezdil na kolečkových bruslích, a tak jsem si vymyslel, že bruslemi na papíru rozjezdím pigmenty. Každý obraz měl svůj vlastní řád, bohužel se ale nezachovaly. Rád bych je ovšem obnovil,“ nastiňuje plány.
Prozatím největším kusem Jana Kováříka je pomník Marie Terezie (2020) u pražského Prašného mostu. Jednoduchá podobizna, které mnozí přezdívají kuželka, vznikla na základě výběrového řízení z přesvědčení, že místo, kudy denně projedou tisíce aut, potřebuje čistou, monumentální sochu. „Byla to velká panovnice, která udělala na svou dobu řadu moderních reforem, proto jsem o té soše přemýšlel jako o značce nebo symbolu,“ vysvětluje. V rozhovoru detailně popsal i materiál sochy: během jeho vývoje a testování se prý ukázalo, že pan Kovářík by si zasloužil cenu za inovaci.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Pavel Landovský: Hodinový hoteliér. Hrušínský a Lukavský ve hře o destrukci lidských vztahů
-
Václav Havel: Audience. Nové zpracování s Trojanem a Myšičkou v hlavních rolích
-
Václav Havel: Asanace. Premiéra nahrávky, kterou vytvořil sám autor
-
Jolanta Trojak: Svatava. V Praze plné tajných spolků, okultistů a jogínů se objeví dívka-médium
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
