Cesta do Benátek

"Proč jezdíš z Malé Strany do Benátek?" Ptali se mně. Totiž nám Malostraňákům se těžko jezdí třeba do Slavonic, do Bavorska, Rakouska a části Itálie. Někdy se nám zdá, že jsme skoro nezměnili prostředí a není to jen v architektuře, ale i v atmosféře hluboké útulnosti. Region jablkového štrúdlu, nazval střední Evropu Václav Cílek. "Kvůli moři a slunci," odpovídala jsem. Teď ale vím, že smyslem naší cesty byl z velké části vlak.

Víkendoví turisté se přemisťují letadlem a kromě bezpečnostních opatření a turbulencí za tu chvilku nic nezažijí. Zatímco vlak do Benátek jede patnáct hodin. Z Prahy na hranice nabírá školáky a pracující a staví u každého patníku. Pak se změní v rychlík, ovšem u Salzburku odstaví benátské vagony na dvě hodiny a lokomotiva nikde. Samotou netrpíte. Naším vlakem jely dvě halasící italské školní třídy. Děti bafaly cigarety mezi vagony a profesoři se raději před nimi zavřeli ve svém kupé. V tom našem se polský dědeček - obchodníček obklopil kufry se zbožím, a co chvíli kontroloval obsah peněženky zavěšené pro jistotu na krku pod tílkem. Hleděl na nás podezíravě a komandoval, co máme zavřít či rozsvítit. Mladík z Benešova vyprávěl, že pověsil vysokou školu na hřebík. Jede do Ravenny, kde bude pracovat v autodílně. "Proč Ravenna?" ptala se moje sousedka. "Mám tam slečnu," řekl. "A pak, já jsem z malého města a mám to tak rád. Když do ciziny, tak na malé město."

Voda netekla, jídelní vůz nebyl. Našly jsme prázdné kupé, kde nás navštívil mladý průvodčí. Vyprávěl, že je z Rumunska, pracoval v Chorvatsku a teď je se ženou ve Vídni. Vždycky pět dní se stará se o pasažéry lehátkových vozů a pak má volno. Čekají každým dnem rodinu. Mluvili jsme směsí němčiny, chorvatštiny, angličtiny a italštiny. Nakonec průvodčímu zazvonil telefon. Nadšeně vykřikl, chvíli mluvil rumunsky, a když zavěsil, nemusel nic dalšího vysvětlovat. "Kluk nebo holka?" ptala jsem se. "Kluk," vydechl. "Jmenuje se Christian." V pět hodin ráno se na chodbičce objevila dívka čerstvě potlučená ve tváři. Mluvila slovensky, odmítala jakoukoliv pomoc a pak vystoupila.

V devět ráno nás vlak vyklopil na Canale Grande. V hlavě se mi míhaly ty útržky příběhů, z nichž se na rozdíl od vlaku nedá úplně vystoupit, a v těle mi ještě duněly pražce. Benátky byly nádherné a člověk jako vždycky litoval, že také Praha nemá moře, které by jí dodalo ten prostor, velkorysost a otevřené dálky. Jenže ani ten magický a velkorysý prostor tehdy Giordana Bruna nezachránil. Dopadl v Benátkách smutně a trapně, jako byl postavou z Povídek malostranských.

Asi záleží taky na lidech. Po návratu do Prahy trčela petřínská rozhledna k šedému nebi stejně zmrzle jako předtím. Malá Strana byla plná Italů, kterým možná doma také někdo říkal: Proč jezdíš z Itálie do Prahy? Já bych odpověděla: kvůli té cestě vlakem.