Být umělcem vnímání a vnímavosti. Osudy Jaroslava Vostrého

Divadlo jako volba rozumu

Divadlo nebylo pro Jaroslava Vostrého spontánní profesní volbou. Jak přibližuje ve svých vzpomínkách, ke studiu dramaturgie a divadelní vědy na AMU se přihlásil v naději, že na tak výstřední obor by mohl být přijat i s ne právě příznivým kádrovým profilem. Brzy se ukázalo, že právě dramaturgie, která spojuje teoretické základy s divadelní praxí, je zvlášť inspirativním oborem, profesor Vostrý ji sám označuje především jako umění vnímání a vnímavosti. Protože možnosti skutečného tvůrčího uplatnění byly ale v první polovině temných padesátých let značně omezené, započal svou profesní dráhu roku 1956 v časopise Divadlo. Podílel se na jeho proměně v uznávané umělecko-kritické periodikum a později se stal i jeho šéfredaktorem.

Činoherní klub

Šedesátá léta byla pro Jaroslava Vostrého po první republice, v níž prožil důležitou část dětství, druhým klíčovým obdobím. Přinesla zásadní změnu společenského klimatu a otevřela horizont uměleckých perspektiv. Roku 1965 tak mohl společně s režisérem Ladislavem Smočkem založit Činoherní klub. Vyprávění odkrývá, jak dramaturgicko-režijní směřování, koncentrace tvůrčích osobností v uměleckém souboru a mimořádná ansámblová souhra učinily z malého divadla během několika sezón populární scénu, nejen v československém, ale i mezinárodním kontextu.

Čtěte také

Připomínáme si 60 let Činoherního klubu. Poznejte jeho herecké legendy očima Jana Kačera

Josef Abrhám, Petr Čepek, Josef Somr, Jiřina Třebická a mnozí další právě v Činoherním klubu vyzráli ve skutečné herecké osobnosti. Jaroslav Vostrý tu působil jako umělecký šéf, dramaturg a posléze i režisér výjimečných inscenací, jakými byly například Pinterovy Narozeniny či Voltairův Candide (zvukové nahrávky vydává aktuálně ČK a nakladatelství Galén). Svým příkladem tak potvrdil, že vzdělanost, schopnost teoretické analýzy a talent k tvorbě se mohou propojit a jedinečně vzájemně doplňovat.

Režisér, rektor, pedagog

Ohlíží se však i za složitým obdobím, kdy po nástupu normalizace musel roku 1972 z divadla odejít. Působil jako režisér v oblastních divadlech v Pardubicích a Kladně a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Později mohl obnovit přerušenou pedagogickou činnost na DAMU, kde se začal podílet na vytvoření nové koncepce výuky režie a dramaturgie. Po listopadu 1989 se do Činoherního klubu ještě krátce vrátil, ale poté, co byl v roce 1993 zvolen rektorem AMU, přesunul těžiště své činnosti na akademickou půdu. Vedle vedení studentů režie a dramaturgie činoherního divadla založil Katedru teorie a kritiky, následně pak Ústav dramatické a scénické tvorby (dnes Ústav teorie scénické tvorby DAMU) a intenzivně se věnoval také publikační činnosti – především v časopise DISK a stejnojmenné knižní edici.

Jaroslav Vostrý je nositelem Stříbrné pamětní medaile předsedy Senátu (2013), Ceny Ministerstva kultury ČR (2015), Medaile Josefa Hlávky (2016) a Ceny České akademie divadelníků (2020). Na začátku letošního roku oslavil devadesáté narozeniny. Rozhlasové vzpomínky jsou zachycením vzácného tvůrčího osudu v kontextu českého divadla i československé a české historie.