Buď půjdete vy, nebo já!

Studoval na Amsterodamské univerzitě fyzikální geografii, v roce 1955 získal doktorát a o tři roky později byl jmenován lektorem na Státní univerzitě v Groningenu. V roce 1973 ho ovzduší na univerzitě i v Nizozemsku obecně natolik znechutilo, že dal výpověď, odstěhoval se do Paříže a věnoval se plně psaní. Poslední léta prožil v Bruselu. Zemřel po krátké nemoci v utrechtské fakultní nemocnici.

Debutoval ještě jako gymnazista poezií, následovaly recenze, eseje, povídky, psal i divadelní hry a novely. Hermansovy postavy jsou sólisté, kteří se v okolním světě nevyznají, jednání druhých lidí nedokáží správně interpretovat, jejich životy jsou dílem nedorozumění a náhody. Romány oscilují mezi realismem a surrealismem, v pozdějším věku jsou příběhy životních ztroskotanců stále více prodchnuty i soucítěním s údělem postav. Národní věhlas získal autor v roce 1958 románem z druhé světové války Temná komora Damoklova (česky 2010), za vrchol jeho tvorby bývá považován román Už nikdy spánek (č. vydání se připravuje).

Hermans začal záhy budit rozruch. Nejprve svými literárními díly, která v prvních poválečných letech pobuřovala na svou dobu odvážnými erotickými scénami i nesentimentálním líčením odboje. Za protikatolickou pasáž v románu Pravdu mám vždycky já byl v roce 1952 pohnán před soud, ale nakonec osvobozen, když se prokázalo, že výroky literární postavy nelze přičítat autorovi. Odpor k stádnímu myšlení a jednání působil, že se neváhal vyjadřovat ostře k různým jevům, ať už to byl přístup uctívaných literárních kritiků k hodnocení nizozemské literatury nebo případ chasidského Žida Friedricha Weinreba, který sehrál za války v Nizozemsku nejasnou úlohu při deportaci Židů, ale v pamětech vydaných v roce 1969 se vydával za hrdinu odboje. Hermans ho označil za chorobného lháře a výzkum státního ústavu pro válečnou dokumentaci mu později dal zapravdu.

Nerespektování kulturního bojkotu Jihoafrické republiky (na pozvání nakladatele tam jel v roce 1982 uvést jihoafrické vydání své knihy) Hermansovi vyneslo nenávistné reakce nizozemských organizací bojujících proti apartheidu, amsterodamská městská rada ho pak v roce 1986 prohlásila za nežádoucí osobu na území města. Hermans přitom systém apartheidu otevřeně a jednoznačně odsuzoval (měl ostatně za ženu Surinamku). Až v roce 1992, kdy měl na pozvání organizátorů v Amsterodamu představit svou prémii k Týdnu knihy, vymohl si nejprve od amsterodamské radnice zrušení této „klatby“ a veřejnou omluvu.

Hermans patřil k autorům, kteří striktně zakazovali vydání svých knih v zemích Východního bloku. I překlady do jiných jazyků si přísně střežil. Dodnes je každé zahraniční vydání spojené se zdlouhavým vyjednáváním s dědici. Jeho dílo tak z větší části zůstává přístupné jen čtenářům, kteří ovládají nizozemštinu.