Brilantní herecký ping-pong v zaseknutém výtahu
Další autorskou inscenaci připravili v Dejvickém divadle v Praze. Premiéru měla 11. dubna, jmenuje se Zásek, vznikla na základě kolektivních improvizací a jejím režisérem je herec a dlouholetý člen souboru Ivan Trojan.
V Dejvickém divadle, kam je pro diváky velmi obtížné se dostat, je vyprodáno všechno. A nepochybuji o tom, že stejně na tom bude i Zásek. Nejde tu totiž jen o to, že se jedná o režijní debut Ivana Trojana, či že dejvické herectví, stejně jako vždy nový překvapivý způsob inscenování zaručuje nadstandardní zážitek. A už vůbec ne o to, že tohle divadlo je „in“.
Důležité je, že Dejvičtí nabízejí nejen dobré divadlo, ale zároveň pocit místa, kam prostě člověk rád zajde. Ono to asi docela dost souvisí se způsobem zdejší práce, která není nikdy motivována pouhou nutností vyprodukovat inscenací, ale vyznačuje se stálým hledáním nových tvarů, společným hraním si. Kdo sleduje Dejvice pravidelně, jistě rozezná zásadní vlivy Miroslava Krobota a Petra Zelenky, poetiky, která různým, někdy i dosti drsným způsobem spojuje specifický humor s existenciálními přesahy, a zároveň přirozeným humánním gestem.
Ať už v Dejvicích člověk vidí cokoli, neodchází v depresi ani s pocitem ošklivosti. A přitom to nikdy není trapně patetické, ani plakátové. Z výše pojmenovaných prvků vzniká i nejnovější inscenace, stavěná postupně aktivní účastí všech herců, nikoli na základě předem daného textu. Na počátku vlastně nebylo více nežli situace skupiny lidí v prostoru, z něhož na jistou dobu není úniku. Tedy výtah zaseknutý mezi patry blíže nedefinované výškové budovy a v něm pět různorodých postav. A právě toto prostorové omezení, ale i náhle vyšetřený čas, v němž se nedá dělat nic jiného než čekat, vytváří zcela přirozeně potenciální dramatické situace.
Poté, co všichni vyčerpají svůj repertoár momentálních tiků, dojde přirozeně k sestupu do hlubších bolestivých vrstev, a tedy k prohloubení existenciálního podtextu. Tvůrci přitom dokážou nabídnout typy postav, které každý z nás v životě potkává. A vůbec tedy nevadí, že celá tato celovečerní etuda nekonstatuje nic jiného, nežli, že každý má své konkrétní problémy, svůj velmi specifický život. A v něm nehraje roli, jak je kdo bohatý či chudý, milovaný či nemilovaný, mladý nebo starý, zadaný či svobodný. Spíše jde o to, jak se každý z nich dokáže se svým životem vyrovnávat.
I když text vznikl z improvizací, výsledný tvar už zjevně improvizovaný není, postupná gradace jednotlivých situací, stejně jako konstelace postav postupně skládají mozaiku osudů, mapující všechny vrstvy generačního i společenského spektra. Celý večer tedy stojí na dokonalé souhře, jakémsi hereckém ping-pongu, kde i každé zaváhání, zakolísání je patrně naplánováno, neboť připravuje půdu pro nějaký pozdější gag.
Z toho důvodu je obtížné označit nejlepší herecký výkon. Hynek Čermák jako úspěšný pragmaticky bankéř Miloš, Martin Myšička jako poněkud zahořklý vědec Krumbach, Veronika Kubařová jako Sylva, představitelka dnešní přímočaré free generace, Klára Melíšková jako frustrovaná, utahaná matka - ti všichni dokážou v přesně načasovaných vlnách, postupně odkrývajících jednotlivé vrstvy duší svých postav - zaujmout přesvědčivým, neokázalým projevem.
Shoda okolností, tedy nutnost změny v obsazení páté postavy, jako by přímo nahrála tvůrčímu týmu k zajímavé pointě. Pátou postavou je neherec, hudebník a skladatel Matěj Kroupa. Máme-li zpočátku pocit, že je tu jaksi nepatřičně navíc, je to ten správný rozjezd k překvapivé pointě, kterou každý z diváků může přečíst po svém. Někdo ho prostě přijme jako posla z jiného světa, který svou andělskou hudbou dokáže ve chvíli, kdy je vyřčeno vše podstatné, pohnout výtahem a situaci elegantně ukončit.
Ovšem informace, že se jedná o emigranta z východu, který mlčí či promlouvá zvláštní starodávnou řečí, dává postavě další rozměr. Můžeme jej brát jako symbol, posla smíření a přijetí údělu. A bude-li mít někdo z diváků pocit, že je smířlivý závěr klišé, dovolím si podotknout, že dnes je daleko větším klišé ukončit beznadějný děj apokalypsou či poukazem na to, že všechno je marnost. Inscenace Zásek si nehraje na velké umění, čerpá z radosti ze hry a divadla, a profesní dokonalost je tu samozřejmostí. Jen tak mimochodem dokáže divákovi připomenout, jak je důležité se občas zastavit a zamyslet se, anebo si jen odpočinout od všednodennosti.
