Bravo Mahler aneb Palicí do kovadliny. Hudba, která se rodí z veršů a Vysočiny

„Člověk je takřka nástrojem, na němž hraje vesmír,“ píše kdesi Gustav Mahler. My můžeme tento výrok snad pootočit: Mahlerova hudba je vesmír, který sestupuje na zem a inspiruje – třeba české básníky, spisovatele a výtvarníky, kterým se jeho hudba i vysočinská krajina s Mahlerovou rodnou kališťskou hospodou zadřela do mysli...

Gustava Mahlera provázel již od studentských let zcela vážný zájem o literaturu a zvlášť o poezii. Přestože měl na jihlavském gymnáziu s předmětem německý jazyk a literatura vážné problémy a patřil mezi nejhorší žáky (později to komentoval slovy: „Mládí jsem strávil na gymnáziu a nic jsem se nenaučil.“), literatura mu pomáhala „porozumět světu“, byla mu oporou v jeho hledání smyslu umění a života, inspirovala ke komponování a probouzela tóny.

Skladatel i básník

Jistě v ní nacházel – především v poezii – hudebnost, rytmy a obrazy, které odpovídaly jeho vnitřnímu vyladění. Nejdříve to byly knihy německého prozaika Jeana Paula, které se zájmem četl v mládí. Dokonce putoval v létě 1883 s kamarádem Krzyzanowským z Chebu do spisovatelova rodiště a jedna Paulova novela je také inspiračním zdrojem Symfonie č.1. Později do svého díla „přijal“ Goethovu poezii, verše Friedricha Rückerta, Clemense Brentana, lidovou poezii nebo čínské básníky a Li-Pa zvláště. Se zájmem se nořil do básní a filozofických úvah Friedricha Nietscheho.

Po přijetí křestu četl intenzivně Nový zákon a především dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského. Nesmíme zapomenout ani na to, že řadu textů, posléze zhudebněných, si Mahler napsal sám nebo využil jako východisko básnické texty, které následně dopsal, dotvořil. Tedy Gustav Mahler nejen jako hudební skladatel, dirigent či ředitel operních domů, ale také jako básník (dnes bychom spíše řekli textař), který úporně zápasil s jazykem.