Bojíme se vizuálního ticha? Graffiti jako umění i vizuální smog

Grafitti
Grafitti
0:00
/
0:00

Graffiti a street art se v poslední době staly mediálně diskutovanými tématy. Od posprejování a vyčištění Karlova mostu po akci, při níž realitní společnost nechala během jedné noci pokrýt street artovými díly například Tančící dům nebo obchodní dům Kotva.

Nakolik jsou ale podobné akce umělecké? A jak zacházet se street artem a uměním tak, aby veřejný prostor obohacovalo a nestávalo se jen dalším vizuálním smogem? Na to se v pořadu Reflexe: Vizuální umění! ptala svých hostů Petra Švecová.

„Problém současné civilizace je, že se bojíme ticha. I toho vizuálního. Vizuální smog ve veřejném prostoru ovšem není jen reklama, ale také reklamní projekty, které na sebe berou podobu graffiti nebo street art a které určitým způsobem ohlušují veřejný prostor,“ říká sochař a teoretik umění Pavel Karous. On sám hodnotí akci, při níž byly street artem pokryty některé pražské plochy, negativně. „Není to ani graffiti, ani street art, protože jde o reklamní projekt pro nemovitostní kolos. A to nemluvíme o formě, kdy se to děje bez souhlasu architekta, v tomto případě třeba Věry Machoninové nebo Vlada Miluniće. Zrovna u brutalistních staveb je to problém - slohu se říká brutalismus právě proto, že má odkrytý pohledový beton,“ vysvětluje svůj pohled Pavel Karous.

Grafitti

Jedním z umělců, kteří se projektu zúčastnili, je další host pořadu, výtvarník Josef Šmíd. „Souhlasím, že akce jako celek je ošemetná, na druhou stranu jsem rád, že oživila diskusi, co do veřejného prostoru patří a co ne. Svou účast jsem bral tak trochu z hecu, za určitých podmínek jsem si vyzkoušel pokrýt specifickou plochu,“ říká umělec. S potřebou diskutovat o tom, jak s veřejným prostorem zacházet, souhlasí i galeristka Trafo gallery Blanka Čermáková, která působí na Akademii výtvarných umění. „Nemyslím si, že se bojíme ticha, spíš nemáme pravidla, jak veřejný prostor konzumovat a také, jak s ním zacházet s úctou a respektem, byť třeba dočasnou intervencí. Je třeba, aby v naší zemi platila určitá morální pravidla, která se týkají nejen street artu, ale veškerého vizuálního pojednání veřejného prostoru. Možná teď přicházejí milníky, jak to uchopit,“ myslí si.

Mural na Vltavské

Do konce října se promění šedivé okolí stanice metra Vltavská. Výtvarnou soutěž Mural Art Vltavská, kterou v červenci vyhlásila Praha 7 společně s pražským dopravním podnikem, vyhrál tvůrčí tandem Josef Šmíd a Pavel Dušek. V komisi byla i Blanka Čermáková působila, která ze čtyřiceti umělců vybrala vítěze. Neměla by ale stanice zůstat spíš čistá? „Obě varianty jsou stejně dobré, ale bojím se toho, kdyby se celá stanice uvedla do čistého stavu, tak by zeď dlouho prázdná nevydržela,“ odpovídá Blanka Čermáková. Podle Pavla Karouse si vlastníci často neváží veřejného prostoru a zahlcují ho reklamním smogem. Ani writeři pak k takovému prostoru nemají úctu. „Fasetovaná stavba na Vltavské je výrazně sochařsky pojatá a zasloužila by si, aby člověk mohl vnímat kvalitu prostředí, aniž by na něj útočila další barevná přidaná hodnota,“ tvrdí on.

Jan Kaláb aka Point, 2011, stanice metra Vltavská

Graffiti jako politické gesto

Častým problémem je, že se směšuje graffiti, street art a umění ve veřejném prostoru. A to i proto, že termín graffiti je zatížen určitým historickým a původně i silným politickým kontextem. Má tedy v dnešním Česku co říct? „Pořád má co říct, stejně jako každý dobrý umělec v jakémkoli jiném odvětví má co říct,“ konstatuje Blanka Čermáková s tím, že Trafo gallery se ovšem věnuje především umělcům, kteří se z  venkovního prostředí dostali do galerií, což už je spíš generace bývalých writerů. „Co se týče politického projevu a přesahu, mám pocit, že Česká republika je trochu zaostalá – naše scéna je stažená do dekorativismu, letterismu nebo nějakých obrazů,“ dodává.

Trafačka, exteriér

Vyjádření názorů a vědomá práce s veřejným prostorem chybí i Pavlu Karousovi. „Graffiti bylo původně v 60., 70. letech v amerických velkoměstech výsostně politickým gestem, kdy si mládež z předměstí brala město, ve kterém vznikaly modernistické, odlidštěné zástavby, zpátky. Potřebovala si znovu nějakým způsobem přivlastnit městský prostor. Graffiti tak mělo jasnou funkci a i jeho forma vycházela z kulturních, místně specifických kvalit. K nám se ale dostalo v 90. letech spolu s módou a hudbou obsahu, což vedlo k tomu, že to je často jenom dekor. Myslím si, že když už má někdo odvahu ve veřejném prostoru pracovat, měl by s ním zacházet jako s platformou, což se u nás bohužel neděje,“ vysvětluje teoretik umění a jako pozitivní výjimku zmiňuje třeba práce brněnského básníka Tima nebo Epose 257.