Bídná hovádka v lesku boží milosti

Česká dvojice díla té rakouské překládala, byla s ní v kontaktu a o tvorbě její maskulinní části napsala: Každý pokus postavit člověka na vyšší úroveň provází Jandl hořkou grimasou. Prchavost lidského života a osamělost v něm vyvolávají melancholii; stárnutí, chátrání a ubohost člověčí tělesnosti v něm naopak budí zoufalství, útočnost a vztek. Všecka tato tak vážná a závažná témata zpracovává však Jandl nanejvýš artificiálními jazykovými prostředky, čímž zkomičťuje tragično a komiku proměňuje v tragédii. Ač tato charakteristika náleží básním, plně vystihuje i podstatu "mluvené opery o 7 obrazech" Z cizoty (1978), kterou v překladu Jiřího Stacha nastudoval v Divadle Na zábradlí režisér Jan Nebeský.

Její protagonisté - On a Ona - jsou literárními tvůrci. Už jejich popisem autor nezakrytě odkazuje k sobě a své životní partnerce. Ona k Němu přichází na svou každodenní návštěvu a před divákem se rozbíhá série stereotypních úkonů spojených s jídlem, pitím, četbou korespondence, osobní hygienou, ba i vyměšováním (čištění zubů a splachování záchodu jsou demonstrovány pouze zvukově). Nicméně i k duševnímu vzmachu dojde: On má nápad na divadelní hru, v níž by její protagonisté - On a Ona - popisovali ve třetí osobě, co právě vykonávají a souběžně to také činili. Je to tedy nápad na hru, kterou divák právě sleduje a v níž je život v ironické parabole zobrazován jako živočišné vegetování, ve stáří navíc notně ztížené duševním a tělesným marasmem. Ze zrcadlení banality každodenních a většinou animálních úkonů v rytmizované a melodicky zvlněné řeči vytvořili představitelé dvojice - Alois Švehlík a Marie Málková - průzračně jasné, strhující a přitom až komické preludium na téma ubohost lidského bytí. Jejich smysl pro zřetelné vystižení základních kontur postav je stejně nevšední jako jejich schopnost vyjádřit i ty nejsubtilnější záchvěvy vědomí protagonistů nepsychologizujícím, zato lehce stylizovaným pohybovým, mimickým i hlasovým projevem. Z jiskřivého provedení a démantové tvrdosti prosté sentimentu čiší až jakási hierarchická velebnost. Jako bychom sledovali rituál odkrývající nicotu, od jejíž hloubky nás odděluje jen křehká skořápka každodenního "obstarávání".

Alois a David Švehlíkovi a Marie Málková podávají v Jandlově "mluvené opeře" Z cizoty uváděné Divadlem Na zábradlí, výkon hodný ocenění|foto: Bohdan Holomíček

Po přestávce - ve druhé části hry - přichází k Němu a k Ní On 2, též literát, jenže mladší (je ztělesněn Davidem Švehlíkem). Všichni jsou nyní oděni do chlupatých kůží. Animalita postav se díky kostýmům Jany Prekové stává zjevnou, nikoli však odpudivou. Naopak. On připomíná méďu, ona stříbřitou lištičku či Kafkovu zpěvačku Josefínu. Místo vlasů mají vzhůru vyčesané bohaté hřívy - jako by ta obrazová citace odkazovala souběžně k Rodině Simpsonových i ke Kontemplaci, Andělovi, Modré extasi a dalším mysteriózním obrazům Jana Konopka z období, kdy byl ovlivněn pravoslavnými ikonami. Asociace na ně ostatně vzbouzí i zlatá, zářivá jeskyně, v niž se proměnil omšelý básníkův byt. Bytosti se nyní pohybují v prostoru plném jasu a lesku, od jeviště odděleném hrobečkem s kytkami.

Připomeňme, že zlato na byzantských ikonách představuje dle prastarých pravidel ikonopisu boží energii; sílu, jež ovládá svět. Je to projev boží milosti, vdechující život a smysl tvorům na všech stupních bytí. - Tedy i hovádkům, jež nicotou žijí, a přesto ji přesahují tím, že o ní zpívají. Ta zlatá "razdělka" z ikon je scénografickou analogií stylizace mluvního projevu k liturgii. Inscenační gesto Jana Nebeského vyjevuje, co sémantické gesto básníka tají: černá komedie plná nihilismu a negace je zároveň modlitbou z propasti.