Bible v Čechách

Takovéto vyloučení Bible z našeho života je však zároveň v podivném rozporu se skutečností. Stačí třeba jen nahlédnout do trestního zákoníku, aby bylo nad slunce jasné, že podstatné biblické zásady jsou stále živé a v našem životě přítomné. Zda při tom svrchovanost Stvořitele uznáváme, nebo ne na této skutečnosti nic nemění. Nezabíjet, nekrást, neklamat, nezpronevěřovat majetek - to platí takříkajíc z moci úřední. A i další části Desatera zůstávají pro člověka přinejmenším výzvou, s níž se po svém tak či onak vyrovnává v každodenním životě.

Také porozumět umění alespoň bez základní znalosti Bible nelze. Dramata biblických postav, zachycená během staletí v nečetných variantách nejlepšími světovými malíři a sochaři, zůstávají zastřena, pokud sám příběh biblických velikánů upadl v zapomnění.

Nikdo nezpochybní, že Bible je dílo, které formovalo naši kulturu více než kterékoliv jiné. Sekularizace ji však u nás prakticky vytlačila z lidského vědomí. Oddělení sféry náboženské od oblasti světské je již v západním světě po staletí skutečností. Svoboda věřit či nevěřit není tématem, které by v demokratické společnosti stálo za kontroverzní diskusi - do víry nikoho nutit nelze. Domnívat se však, že jen takto, na institucionální způsob, jsme se s Biblí náležitě vyrovnali, považuji za zpozdilost. Vůči vlastnímu kulturnímu dědictví je to pak přímo barbarství.

Bible totiž není jen příručkou něčí náboženské praxe, jak se snad mnozí domnívají. I nevěřícímu nabízí velkolepé svědectví o člověku: o jeho vznešenosti, nízkosti a vášních. O lidských úzkostech, zločinech, milosrdenství, nenávisti, naději a lásce. Ti, kteří se dnes v Čechách a na Moravě domnívají, že vyrovnat se s Biblí znamená dát jí dvě hodiny v hodinách literatury, se podle mě šeredně pletou. Kdyby u nás byla Bible více doma, možná by učitelé měli lehčí práci v předmětech dalších. Ale nejde jen o školu. Při upřímném pokusu nahlédnout do poselství Knihy knih by snad především dospělí alespoň v něčem lépe porozuměli sobě i jiným.