Bez černošství bychom nemohli definovat bělošství. Arthur Jafa vystavuje v Galerii Rudolfinum

Arthur Jafa na vernisáži výstavy A Series of Utterly Improbable, Yet Extraordinary Renditions v Galerii Rudolfinum
Arthur Jafa na vernisáži výstavy A Series of Utterly Improbable, Yet Extraordinary Renditions v Galerii Rudolfinum

Galerie Rudolfinum uvádí první českou výstavu amerického vizuálního umělce, režiséra a kameramana Arthura Jafy s názvem A Series of Utterly Improbable, Yet Extraordinary Renditions / Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání.

Slovo rendition z titulu výstavy je slovní hříčkou. Ve spojení s přívlastkem mimořádný (extraordinary) může v angličtině znamenat jak specifickou interpretaci hudební skladby, tak nelegální deportaci nebo mučení na vojenské základně Guantanamo.

Mnoho děl, o která měli kurátoři zájem, se už ztratilo, takže jsem chtěl výstavu původně nazvat Ztracená díla.
Arthur Jafa

Do Prahy výstava doputovala po zastávkách v Londýně a Berlíně. V každém městě se vždy přizpůsobuje konkrétním galerijním prostorám – a ty pražské si Arthur Jafa nemůže vynachválit: „Díky neuvěřitelnému prostoru Galerie Rudolfinum mám pocit, že tohle je nejmajestátnější verze. Díla v kontextu galerie dostávají nové významy, které se teprve sám učím chápat.“

Černoch se nerovná Afroameričan

Významná část tvroby Arthura Jafy je spojená s hudbou, která má afro-americké kořeny. „Jako spoustu lidí mé generace mě fascinuje vývoj černé estetiky,“ prozrazuje autor.

Často se ale podle něj směšují označení černoch a Afroameričan: „Já si myslím, že jsou to dva různí lidé, a to i kulturně. Jsou tam různé hodnoty, rozdílné filozofie i kritéria krásy a přístupu k životu, která vycházejí z určité životní situace.“ A právě hudba podle Jafy, který spolupracuje s umělci jako Jay-Z, Beyoncé nebo Solange, tyto hodnoty znázorňuje nejkomplexněji.

Černošství jako významová kategorie

Na otázku, jestli existuje černá a bílá kultura, hudba a kinematografie, odpovídá Arthur Jafa kladně: „Černošství je ontologická konstrukce, která je protějškem bělošství. Když nemáme kategorii černošství, nemůžeme definovat, co to znamená být bělochem. Kategorie černošství byla vytvořena k tomu, aby se běloši vymezili. Je to otázka sémantiky.“ Jako bělošskou lze podle něj definovat například původem evropskou orchestrální hudbu, která vyžaduje hierarchickou koordinaci od dirigenta, který jí dává určitý řád. Ve filmu „bílé“ orchestrální hierarchické struktuře odpovídá klasická hollywoodská kinematografie, zatímco Jafu podle jeho slov zajímá spíše černošský „jazzový“ přístup k filmu. Nejde ovšem o striktní rozdělení na bílý a černý film: „Jazzové přístupy jsou přítomné i v dílech francouzských filmařů jako Jean-Luc Godard nebo Jean Rouch. A naopak některé skladby pro Arethu Franklin zase psali běloši.“

Vetřelec je rasistický film

Jafovým nejoblíbenějším filmovým žánrem je už od dětství science fiction. Zásadně ho ovlivnily filmy jako 2001: Vesmírná odysea nebo Vetřelec, který je však podle něj svou podstatou rasistický: „Ústřední figura ve Vetřelci je konstruktem bílé společnosti o tom, co to je černošská kultura – jedná se o entitu, která chce všechny zničit a nerespektuje hranice.“

„Vetřelce hrál navíc vysoký Súdánec v podivném obleku, což není náhoda. Nejde přitom o intelektuální konstrukt, spíše se jedná o psychoanalytický koncept. A to mě právě zajímá,“ vysvětluje Arthur Jafa.

Černá identita a rytmus filmu

Na výstavě je kromě velkoformátových fotografií, videí, soch a instalací k vidění také storyboard k Jafově filmu APEX. Film vznikl nasnímáním statických záběrů různých fotografií a obrázků, které si Jafa po léta shromažďoval. „Nechtěl jsem ale, aby na výstavě byly panely s políčky z filmu a samotný film vedle sebe. Chtěl jsem se vyhnout tomu, aby návštěvník četl storyboard jako interpretační mapu filmu,“ prozrazuje režisér. Filmová verze se podle něj mnohem konkrétněji zabývá problematikou reprezentace černošské identity: „Snažil jsem se film přeložit do hudebnější, černošské modality vnímání a prožívání. Hudba má určitý rytmus, který lze měnit, a tak je to i se střihem v mém filmu. U statické verze můžete od obrazů odstoupit a vidíte globální významy celé vizuality, určité rytmy, které na věcech rozeznáte teprve s odstupem, když je nahlédnete jako celek.“

Podle Petra Nedomy si některá spojení, která nám v rychlosti střihu mohou uniknout, uvědomíme až v okamžiku, kdy vidíme jednotlivé záběry filmu poskládané vedle sebe. „Najdete tam například fotografie Leni Riefenstahlové z Afriky, což je od původního tématu hodně daleko,“ dodává s tím, že právě tak Arthur Jafa vytváří ona neuvěřitelná, ale vzrušující setkání, na která odkazuje název výstavy.

Poslechněte si celé vysílání ArtCafé včetně hudebního výběru Domika Gajarského.

Spustit audio
autor: Tomáš Pivoda

Související