Bernard Shaw, muž, který si neměl nač stěžovat

02176254.jpeg

Bernard Shaw (26. července 1856, Dublin – 2. listopadu 1950 Ayot St. Lawrence) pocházel ze staré, zchudlé protestantské rodiny. Od patnácti let se musel sám živit. Jeho matka roku 1873 opustila manžela a odjela se svým učitelem zpěvu do Londýna, kde začala zpěv sama vyučovat. Roku 1876 přijel Shaw do Anglie za matkou a nevrátil se do Irska dalších třicet let (a to ani na otcův pohřeb). Vzdělával se jako samouk v knihovně Britského muzea, mimo jiné četbou partitur Richarda Wagnera a děl Karla Marxe.

Přednášky amerického ekonoma Henryho George, zejména jeho teorie o vzniku chudoby, jej přivedly k socialismu. Založil proto roku 1884 společně s britským labouristickým politikem S. J. Webbem tzv. Fabiánskou společnost. Její členové odmítali revoluční násilí a připravovali porážku kapitalismu pomocí postupných reforem a parlamentní cestou.

V této době se Shaw prosadil jako pronikavý výtvarný, hudební a později i literární a divadelní kritik. Roku 1898 se oženil s Charlottou Payne-Townsendovou. Bezdětné a vcelku šťastné manželství bylo otřeseno pouze roku 1914 Shawovou láskou k herečce Stelle Campbellové, představitelce Lízy Doolittlové ze hry Pygmalion. Tuto epizodu známe z divadelního zpracování Jeroma Kiltyho. Komedie Drahý lhář z dopisů, které si psali G. B. Shaw a herečka P. Campbellová existuje i v rozhlasové podobě s Jaroslavou Adamovou a Felixem le Breux.

V důsledku skepse z uspořádání světa po 1. světové válce věnoval Shaw sympatie (i finance) Sovětskému svazu, který navštívil roku 1931. Stalinovou propagandou byl tento bystrý intelektuál a pozorovatel obelhán a podveden – ostatně podobně jako řada dalších mezinárodních pozorovatelů.

Bernard Shaw se stal zakladatelem moderního anglického dramatu, své hry tvořil podle vlastní koncepce tzv. sociálně diskuzní komedie. Přivedl na scénu dramatickou debatu, osvětlující ústřední myšlenku hry ze všech stran v náhlých a překvapivých zvratech. K tištěným vydáním svých her psal podrobné předmluvy, vlastně eseje o jejich hlavních myšlenkách, které obsahují sarkastickou kritiku viktoriánské morálky a zbídačování člověka. Díky podrobným scénickým poznámkám se jeho hry výborně čtou jako literatura. Jsou napsány s nenapodobitelnou elegancí, která byla ostatně tou jedinou elegancí, jakou vyznával. Roku 1925 obdržel Shaw Nobelovu cenu za literaturu „…za idealismus i humanitu jeho literárního díla, jehož svěží satira často v sobě zahrnuje osobitou poetickou krásu“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Po smrti své manželky roku 1943 začal Shaw postupně ztrácet zájem o vnější svět. Zemřel roku 1950 ve své venkovské vile ve střední Anglii, kde žil od roku 1906.