Berlioz vizionářský i komorní, omračující i lyrický. Poslouchejte impozantní dvojprogram Pražského jara

Dnes si ani neumíme představit, jak odvážně a provokativně musely působit Berliozovy skladby pro tak velké obsazení, jaké má Te Deum. Jsme zvyklí i na mnohem větší hudební produkce, ale v době premiéry to muselo být skutečné zjevení. A stejně musel působit i Paganini, který inspiroval koncert pro violu Harold v Itálii, tedy druhou část programu.

Berlioz vizionářský i komorní, řídil John Nelson|foto: Ivan Malý

Jak ukázal koncert na Pražském jaru, Berlioz dovede být zvukově omračující i velmi lyrický. Harold v Itálii je díky hlasu sólové violy velmi křehké a intimní dílo. Řada sólových houslistů se právě kvůli této skladbě učí hrát také na violu, včetně našeho Josefa Suka. Sólista aktuálního provedení Karel Untermüller s ním shodou okolností často spolupracoval jako komorní hráč. A poslechněte si, jak se tohoto královského partu pro všechny violisty zhostil!

Berlioz vizionářský i komorní|foto: Ivan Malý

Po přestávce provedl dirigent John Nelson, znalec a propagátor Berliozova díla, skladatelovo Te Deum. Efekt varhan nebo čtyř párů činelů ze záznamu těžko zprostředkujeme – je to dílo plné extrémů. Nečekejte ale jenom efekty.

Slovenský filharmonický sbor s šedesáti zpěváky posílený o tři desítky členů Kühnova smíšeného sboru a čtyřiceti zpěváky Kühnova dětského sboru působil monumentálně, ale stejně působivá byla i ztišení. Jediným sólistou byl pro část před vrcholem díla zvolen Američan Nicholas Phan, který stál mezi sboristy až nahoře na empoře Smetanovy síně. A jeho part patří k niternějším pasážím díla.

Symbolická i hudební událost. Poslechněte si zahajovací koncert Pražského jara a rozhovor s dirigentem

• Upravit
• Smazat

Očekávaná Má vlast s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou byla publikem i většinou kritik přijata nadšeně. Přidejte se k poslechu, přehrajte si oblíbená místa a detaily, a posuďte sami, jak provedení působí na vás.

První provedení Te Deum se mělo konat v Londýně a Berlioz počítal s tisíci pěvci a pěti sty instrumentalisty. Při prvním uskutečněném provedení při Světové výstavě v Paříži v roce 1855 bylo interpretů nakonec méně, ale i tak hodně – na devět set. Berlioz měl k církevní tradici komplikovaný vztah, ale dobře věděl, o jaký text se jedná. Chválil boha po svém a dodnes tím inspiruje. Oproti premiéře to bylo v podstatě komorní provedení, ale u děl skutečně hudebně originálních by na počtu účinkujících nemělo záležet…