Básník má lidi spojovat, ne rozdělovat, říká James Ragan

James Ragan
James Ragan

Už 25 let přijíždí zkraje léta do Prahy, aby vedl měsíční kurz tvůrčího psaní a poezie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. James Ragan je autorem sbírek Lusions, Too Long a Solitude nebo The Hunger Wall, která vyšla v roce 2005 v překladu Daniely Furthnerové česky jako Hladová zeď.

Na kurzech tvůrčího psaní, kterých se kromě zahraničních studentů pravidelně účastní také čeští zájemci z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nabízí James Ragan i stručný historický průřez dějinami české poezie.

Mácha je český Walt Whitman.

V ní si mimo jiné oblíbil Karla Hynka Máchu, kterého považuje za podobně důležitou postavu, jakou je pro americkou poezii Walt Whitman.

„Tím, jak pracuje se subjektem básně v rámci romantické tradice, předznamenává Mácha v české poezii to, co Whitman plně rozvinul v Americe ve své slavné básni Stébla trávy,“ říká autor, který každoročně zakončuje svůj kurz čtením básní u Máchova hrobu na Vyšehradě.

Sám Whitman byl podle Ragana mimo jiné důležitým průkopníkem demokracie: „Už ve své době zdůrazňoval, že Amerika má jazyk, který se musí asimilovat, protože do něj přichází spousta vlivů z mluveného slova, mimo jiné díky imigrantům, kteří do něj vnášejí nové rytmy.“ To podle Ragana potvrzuje jak současný rap, tak třeba harlemští básníci ve 20. letech 20. století, kteří vycházeli z jazzu.

Dobří holubi se vracejí

Ragan, jehož předci pocházejí ze slovenského Humenného, poprvé přicestoval do Československa ještě před rokem 1989. „Tehdy jsem tu samozřejmě vnímal dobový režim a začal jsem psát básně proti komunismu,“ vzpomíná autor, který po revoluci přijel do Prahy učit tvůrčí psaní na pozvání Václava Havla. „Václav Havel prohlásil, že by chtěl, aby všichni, kdo jsou původem z Československa, přispěli něčím k rozvoji země v nové době. Já jsem tehdy učil na univerzitě v Los Angeles a s pomocí Martina Hilského a tehdejšího rektora UK Radima Palouše postupně vznikla tradice každoročních kurzů tvůrčího psaní na pražské Filozofické fakultě,“ vysvětluje americký básník.

Hlavní nepřítel je klišé

Na otázku, čemu konkrétně se mohou studenti o psaní poezie na kurzech naučit, Ragan odpovídá:

„Poezii a citlivost naučit nemůžete, můžete se ale naučit pěstovat vnímavost, například četbou jiných básníků.“ Při výběru témat nabádá své studenty k experimentování, odvaze, a také se je snaží učit přijímat neúspěch. „Ve společných diskusích se především věnujeme tomu, jak v tvorbě dosáhnout autenticity.“ Největším nepřítelem básníka je podle Ragana klišé: „Někdo obětuje smysl a autenticitu básně rýmu, někdo dokáže objevit její vlastní tvar,“ prozrazuje autor a dodává: „Je třeba se naučit chápat, co chce sama báseň. Já sám ji třeba reviduji a přepisuji klidně padesátkrát.“

Velvyslanec poezie v říši filmu

 „Součástí básnického řemesla je neříkat čtenáři, co má cítit, ale dokázat ten pocit evokovat. To musí umět nejen básník a spisovatel, ale také dramatik nebo scenárista,“ říká autor, který spolupracoval jako editor na scénářích filmů jako Lovec Jelenů Michaela Cimina nebo Dům Zuzany Liové a pro film adaptoval román Maxe Frische Homo Faber. V současnosti pracuje na nové sbírce básní a zároveň se natáčí film Povstání o Velikonočním povstání v Irsku v roce 1916, na kterém se podílel jako spoluscenárista.

Poslechněte si celé ArtCafé včetně hudebního výběru Pavla Zelinky, který tentokrát vybíral skladby tak, aby se hodily k tématu hudba a poezie: 

Spustit audio
autor: Tomáš Pivoda

Související