Avignonští vězni hrají Macbetha. Režisérem je ředitel avignonského festivalu Olivier Py
V rámci 73. ročníku avignonského festivalu uvedl jeho ředitel, režisér Olivier Py, inscenaci Macbeth Philosophe, tedy adaptaci původní Shakespearovy hry. Do jednotlivých rolí obsadil vězně avignonské věznice Le Pontet, se kterou festival spolupracuje na inscenačních projektech už od roku 2014. Režiséra Oliviera Py zajímá Macbeth jako člověk, který je ve vztahu se zlem. Zajímá ho, z čeho pramení zločin, co je jeho zdrojem.
Popište prosím vaši práci na původním Shakespearově textu...
Ta práce byla prostá. Opakovaně jsem hru četl a pak jsem ji velmi pomalu začal překládat. Přeložil jsem ji do jazyka, který je ve srovnání s tím Shakesperovým mnohem jednodušší. Ale zároveň jsem respektoval smysl blankversu. Macbeth je velmi komplikovaná hra. Proto jsem ji musel zjednodušit, adaptovat natolik, abychom byli schopni se na ploše zhruba jedné hodiny do její temnoty a obskurnosti ponořit. Podle mě je Macbeth nejtemnější Shakespearovou hrou.
Kdo je podle vás Macbeth, proč je to Macbeth Philosophe?
Macbeth Philosophe je mimořádný tím, že jsem ho vytvářel ve věznici. Sami vězni, se kterými jsem už dříve pracoval na inscenaci Hamlet, si přáli vrátit se k Shakespearovi. Zjistil jsem, že oni hru Macbeth chápou lépe než já, protože jejich minulost je tragičtější než ta moje a že se už v životě setkali s něčím, jako je vražda nebo cílené projevy agrese.
Čtěte takéMéně známý Josef Sudek. V ateliéru pod Petřínem jsou vystavené i snímky obrazů Emila Filly
Macbeth je často prezentován jako pudy řízený krvelačný tyran. Nikdo v něm nevidí přemýšlivého stratéga, inteligentní bytost. Podle mě je Macbeth stejný filozof jako Hamlet. Myslím, že Macbeth moc dobře chápal, co dělá a proč. Pochopil svou vlastní katastrofu, do které se řítí a kterou si způsobil sám. Na tuto myšlenku mě přivedli právě sami vězni, kteří jsou k Macbethovi velmi empatičtí, což jsem v takové intenzitě v divadle nikdy nezažil.
Pro inscenaci jste zvolili velmi střídmou scénografii. Jedná se o několik bílých podstavců a dvě obrovské fotografie, v podstatě plátna, na kterých jsou zobrazeny architektonické modely nacistické architektury Alberta Speera. Jasně se tedy nabízí pojítko Macbetha tyrana a nacistické minulosti Evropy.
Ano, chtěl jsem skrze srozumitelné znaky odkázat k diktatuře, přímo tedy k diktatuře nacistické. Ale nechtěl jsem to dělat prvoplánově, a proto jsem se k této době odkázal skrze umění. To znamená, že i diktatura, jako byl nacismus, měla své umělecké projevy, do kterých si své představy projektovala. Proto jsem zvolil jako referenci obraz Germanie, tedy města Berlína, jak si ho představovali nacisté. Děj inscenace jsem zasadil na pomyslnou ulici, jejíž konce rámují právě tyto fotografie. Do tohoto prostředí vtahuje diváky svou promluvou Macbeth. Díky takovému prostorovému uspořádání jsou od sebe jednotlivé postavy hodně vzdálené, což umožňuje jiný druh hraní, jiný druh komunikace.
Exkluzivně z Avignonu. Online reportáž Veroniky Štefanové z divadelního festivalu
Avignon žije divadlem a Český rozhlas Vltava je u toho. Festival d´Avignon, jeden z největších a nejprestižnějších mezinárodních divadelních festivalů, vstupuje do svého závěru. Po sedmnácti letech se do Avignonu vrací i české divadlo, tentokrát v zastoupení Divadla Archa. Českou účast v kontextu 73. ročníku festivalu, na kterém uvedou svá díla osobnosti, jako je Kirill Serebrennikov, Akram Khan nebo Olivier Py, sleduje online Veronika Štefanová.
Jak vypadá vaše spolupráce s vězni věznice Avingon Le Pontet?
Setkáváme se dvakrát týdně v takové ne příliš útulné ělocvičně, přičemž mi asistuje Enzo Verdet, člověk bez nějž by tato inscenace jistě nevznikla. Práce je zdlouhavá a pomalá. Vyžaduje hodně trpělivosti, protože pro to, aby člověk mohl tvořit ve věznici, musí přesvědčit hodně lidí, hodně úředníků a musí se tomu provoz takového zařízení přizpůsobit. Nicméně tento projekt trvá už pět let a věznice Avignon Le Pontet je hrdá na to, že je jeho součástí.
Jaký je vztah vězňů k tomuto projektu?
To je individuální, protože každý z těchto vězňů o tom přirozeně smýšlí jinak. Některým tento projekt objevil divadlo a některým Shakespeara, kterého dříve neznali. Jsou z toho nadšení, a to i přesto, že pobyt ve věznici není ničím příjemným.
Čtěte takéFenomén Avignon. Festival riskující i experimentující
Rád bych dodal, že nedělám sociální projekt. Já dělám umění. Zajímá mě umělecký výzkum, nikoli sociální. Na druhou stranu je ale potřeba přiznat, že to, že jsou tito muži ve vězení, přirozeně silně ovlivňuje jejich psychiku a vnímání věcí. Tudíž to přirozeně ovlivňuje i jejich vklad do inscenace.
Co tento projekt přinesl vám? Objevil jste pro sebe a svou uměleckou práci něco nového, zásadního?
Co se týče vězňů samotných, uvědomil jsem si, že do této situace se často dostávají ze zoufalství. Samozřejmě, že mnozí z nich provedli strašné věci a určitě je tady nechci omlouvat. Ale mnohdy je společnost a systém, jaký je ve společnosti nastavený, k těmto strašným činům přivede.
Z uměleckého hlediska jsem se začal zamýšlet nad estetikou hry. Vězni jako herci do inscenace přináší obrovskou sílu a výkon. Někdy máte pocit, že nehrají divadlo, ale boxují nebo zápasí. Což je vše obsaženo v jejich prožitku. Rozhodně to není buržoazní divadlo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
