Apatykářské zákoutí

Putování po lékařských památkách začíná v dávné historii a v prostoru, kde se lékaři teprve "tvoří". První kapitola je věnována založení Karlovy univerzity, v jejímž základním svazku byla též lékařská fakulta. Autor jmenuje první profesory lékařské fakulty a zaznamenává období rozkvětu i dobu, kdy bylo vysoké učení pražské téměř na pokraji zániku (v patnáctém století). Autor uvádí jednotlivosti (např. první pražský pitevní pokus Jana Jesenského na počátku sedmnáctého století) a zasazuje je do širšího kontextu historie.

Obálka knihy Staropražské lékařské památky|foto: Nakladatelství Libri

Od vzdělávacích ústavů pokračuje cesta do ústavů léčebných, do špitálů a nemocnic, zakládaných především církevními řády nebo kongregacemi (např. Křížovnický špitál, založený Anežkou Českou v roce 1234). Zajímavá je informace o prvním větším špitále v Týně na Starém Městě pražském, vzniklém snad již v desátém století. Oproti památkám architektonickým však v Palivcově soupisu existují též zmínky o záležitostech drobnějších. Jsou jimi popisy starých lékařských tisků, odborných traktátů, herbářů, kompendií až po nejstarší lékařský časopis, kterým u nás je Časopis lékařů českých, jehož první číslo vyšlo v roce 1862. Upomínkami slavných a známých osobností jsou pamětní desky a pomníky, kolem kterých nás V. Palivec provází v další kapitole. Zároveň čtenáře upozorňuje na smutné připomínky morových ran a děkovné pamětní desky, vzpomínky na dobrodince na fasádách prospěšných staveb.

Úžasné je zastavení ve staropražských lékárnách, ve své době plných baňatých nádobek, tyglíků, mramorových misek a flakónů se záhadnými ingrediencemi, mastmi i sirupy, z nichž lékárníci mísili svá léčiva. Že k léčení mohlo být potřebné jelení srdce, kosti z mořského pavouka nebo vlčí játra, je dnes spíš záležitostí úsměvnou. Rostlinné přísady však mohly být lehce získány z botanických zahrad - viridarií, jimž V. Palivec rovněž věnuje jednu kapitolu. Doplňkem je popis staropražských lázní, zařízení pro koupel těla, lehké lékařské ošetření i zábavu. Poslední kapitola knihy zavede čtenáře ke hrobům význačných a známých lékařů, na pražské hřbitovy, z nichž některé jsou dnes už památnými celky, pro pohřbívání nefunkčními (Malostranský hřbitov, Vojenský hřbitov ve Střešovicích). Kniha poutavých charakteristik, psaná jazykem příjemně konvenujícím s tématem, je doplněna barevnými i černobílými reprodukcemi a fotografiemi. Seznamuje nejen s jedinečnými kulturními památkami, které mnohdy, a v lepším případě, existují už jen na dobových fotografiích či obrazech. Čtenář zároveň zjistí, s jakou přirozeností se po Praze pohybovali vědci, lékaři, alchymisté i učenci evropského významu, že Praha byla i v tomto momentě oblíbeným místem setkávání a kulturně-vědecké komunikace.

Viktor Palivec, Staropražské lékařské památky. Monumenta medica vetero Pragae, Libri, Praha 2005, str. 176.